Nahý král, pro kterého háv šije… ...kdo vlastně?

Proč nás tak strašně vzrušuje, kolik obsahu napsala AI, když by nás mělo drásat něco úplně jiného: jestli myšlenky podepsané člověkem vůbec k něčemu jsou?

Jestli mají váhu, odvahu, kompetenci. Jestli nejsou jen sterilní korporátní kaše, kterou by bez problémů vyplivl i nejlevnější model z roku 2020: a ještě by se u toho omluvil za případné nepřesnosti. Člověk ten se totiž neomluví zásadně.

Honit se za procenty „AI obsahu“ je směšné divadlo. Kontrolovat, jestli housku hnětla ruka nebo stroj, když uvnitř stejně není nic než vzduch. A vzduch je dnes hlavní surovinou intelektuální produkce: v textech, politikách, akademii, médiích, literatuře i soudních spisech.

Detektory, které ještě nedávno slibovaly téměř absolutní jistotu, se v praxi chovají jako náhodný generátor čísel. Univerzity je odstavují, protože falešné pozitivní výsledky ničí studenty a soudy je označují za nepoužitelné. Dnes už si žádný z těch lhářů nedovolí slibovat 98% přesnost, zatímco reálné testy ukazovaly sotva polovinu. A přesto se dál hraje hra na procenta: leckde i u českých politických „hledačů pravdy“, kteří neváhají napsat cokoli, když jim detektor vyplivne nějakou změť čísel. Je to hanba, protože obsah už tak snadno kritizovat si netroufají. Zlo už je na světě, své dílo dokonalo, a pak to klidně smažu a naoko se omluvím.

Jako by číslice 37 nebo 82 něco vypovídala o tom, jestli text má smysl.

Pokud člověk podepíše text, ručí za něj. A pokud ten text nic neříká, je úplně jedno, jestli ho psal člověk, AI, nebo opice s klávesnicí. Prázdnota je pořád prázdnota.

Skutečná hrůza není v tom, že stroj umí generovat věty, ale v tom, že mnoho lidí outsourcovalo nejen psaní, ale i myšlení a teď se tváří, že problém je v technologii, která jim ten outsourcing jen zrychlila.

Stačí se podívat kolem. V akademii se hromadí tisíce fiktivních citací. Paper mills chrlí „vědecké“ články tempem, které by dřív nezvládl ani tým ghostwriterů na amfetaminech. Peer review se mění v AI-slop: analýzy ukazují, že desítky procent recenzí na prestižních konferencích jsou generované nebo silně asistované. Všude falešné citace, odkazy na práce, které neexistují. A když se někdo ozve, přijde další vrstva formálních „AI policies“, které téměř nikdo nedodržuje. Transparency gap je absolutní.

V médiích je to stejné. Neexistující knihy v čtenářských tipech. Fiktivní autoři. Sítě „lokálních“ webů bez redakcí – jen algoritmus, Google Discover a schopnost generovat clickbait rychleji, než čtenář otevře záložku. Patnáct tisíc takových stránek v jediné investigaci. A když se na ně upozorní, zmizí a objeví se nové. Mezitím seriózní redakce dál publikují texty, které znějí jako průměrný výstup modelu z roku 2020; jen s lidským podpisem a sebevědomím.

Literatura? Nakladatelství stahují romány kvůli podezření, které nikdo nedokáže prokázat. Soudy? Advokáti citují neexistující judikáty a pak se diví, že je soudce posílá na školení o AI.

A do toho hysterická debata o tom, jestli text má 37 nebo 82 procent strojového původu. Jako by to číslo něco řešilo. Jako by nás mělo uklidnit, že „člověk“ ten prázdný text aspoň překlepl, místo aby se ptal, proč ho vůbec podepsal.

A tady je jádro problému: Shodit autora s AI je snadné, pohodlné a společensky bezpečné. Shodit obsah je nebezpečné.

Řekneš-li „tohle napsala AI“, nic neriskuješ. Je to dezinfekční sprej na trapnost. Řekneš-li „tenhle text je prázdný a autor za něj nese intelektuální odpovědnost“, útočíš na status, titul, fasádu odbornosti. Na celý společenský karneval, který stojí na tom, že podpis = kvalita.

AI je univerzální hromosvod. Když je text špatný, může za to AI. Když je prázdný, může za to AI. Když je trapný, může za to AI. Autor se jen usměje: „Já jsem to jen upravil.“ A všichni kývají. Krademe veřejné peníze z dotací, může za to AI = což je přesně včerejší případ.

Kritizovat obsah znamená kritizovat člověka. A to se nedělá – ne v akademii, ne v médiích, ne v korporátu, ne na LinkedInu, kde se každý tváří jako polobůh produktivity. Obsah je poslední zbytek identity, který autor má. Řekneš-li, že je špatný, říkáš, že autor je špatný.

AI kritika je bezpečná. Obsahová kritika je nebezpečná.

Prázdné texty existovaly dávno před AI. Korporátní kaše, akademický newspeak, mediální frázování: všechno tu bylo. AI jen nastavila zrcadlo, ve kterém je ta prázdnota vidět ostřeji. A lidé nesnášejí zrcadla, zvlášť ta, která ukazují, že jejich „autenticita“ byla jen dobře vyžehlený podpis.

Skutečná otázka zní: Proč se tolik lidí stále podepisuje pod texty, které nic neříkají?

A odpověď je nepříjemná:

• Protože je to jednodušší.
• Protože je to bezpečnější.
• Protože je to kariérně výhodnější.
• Protože společnost od nich už dávno nečeká myšlení – jen produkci.

Proto se dnes tolik mluví o tom, kdo text napsal, a tak málo o tom, co v něm je.

Skutečný problém není v tom, že AI píše. Skutečný problém je v tom, že mnoho lidí, kteří se stále považují za autory, přestalo mít co říct. Nebo se bojí říct něco, co není bezpečné, měřitelné, optimalizované na engagement nebo kariérní postup. AI jen zvýraznila prázdnotu, která tu byla dávno.

Autenticita není ohrožená technologií. Autenticita je ohrožená tím, že se pod prázdné texty stále někdo podepisuje – a společnost dál předstírá, že podpis stačí. Že důležitější je proces než obsah. Že stačí razítko, titul, afiliace.

Dokud budeme hrát divadlo s detektory, procenty a „AI policies“, dokud budeme předstírat, že problém je v nástroji a ne v tom, kdo ho používá a proč, bude se prázdnota jen rozšiřovat. Každý nový model, každý skandál, každá kauza s fiktivními citacemi nebo neexistujícími autory bude jen další akt téhož představení.

Všechno ostatní je jen divadlo pro uklidnění svědomí. A svědomí, které se uklidňuje počítáním procent, už dávno není svědomím – je to jen další forma outsourcovaného myšlení.