Na přechodu i na asfaltu

Milý kolego v otcovství a v rozčilení, :):) čtu tvůj text a chápu: ta vteřina uprostřed silnice s dětmi je peklo. Zmrzlina na asfaltu bolí. A ten kamenný výraz za sklem dokáže člověka vytočit víc než samotné zabrzdění.

Jenže když si to celé promítám znovu: tentokrát z pozice mne jako řidiče, táty coby psychiatra, který občas seděl i na druhé straně skla, a zároveň z pozice chlapa, kterého kdysi vlastní expřítelkyně Zuzana raději nepustila za volant, protože „ty seš v autě stejně nepřítomnej jako Hrušínskej, když přemýšlí, jestli má se zrovna kochat nebo ještě chvíli čučet před sebe“ zní mi to celé trochu jinak.

Můj otec byl psychiatr. Řídil jako pacient. Jako Hrušínský, jen bez té lyrické poezie. Máma ho korigovala: hlava plná všeho možného, jen ta silnice tam bývala nějak navíc. A protože se některé typy chování dědí, ne že ne, já jsem byl přesně ten typ – tvář jako z kamene, ne z lhostejnosti, ale z přetížení. To víte, člověk toho má moc a intelektuál zvlášť. Zamkl jsem byt? Ten blbec přede mnou zase pojede na červenou? Co bylo v tom posledním Jamesovi? ... A do toho jedu. A brzdím. Často pozdě. A tvář mám přesně tu, kterou teď kritizuješ.

Vesničko má středisková to vystihla dokonale: Hrušínský seděl, díval se před sebe a vypadal, že přemýšlí o životě nebo o kráse kopců kolem něj. Přitom byl uvnitř plně přítomen. Fyzicky, ale duševně? Jen to na něm nebylo vidět. Někteří lidé řídí stejně. Nejsou nepřítomní. Jsou jen přítomní něčemu jinému – dítěti vzadu, myšlence, jestli stihnou školku, nebo prostě únavě po směně, ale taky zájmům, trablům, přiznaným i nepřiznaným láskám. Ten „kamenný výraz“ není vždy absence. Někdy je to maximální koncentrace, která navenek vypadá jako odpojení.

Ty si pamatuješ skoro jen ženy. Já skoro jen muže. Oba máme pravdu ve svých vzorcích: a oba se mýlíme v závěru. Mozek miluje příběhy, které potvrzují, co už cítíme. Když tě málem přejede ženská, zapíše se to velkým písmem. Když tě málem přejede chlap, je to „prostě blbec“. A naopak.

Já jsem za volantem párkrát málem udělal totéž, co popisuješ. Jednou s dětmi v autě. Jednou bez. A pokaždé jsem měl ten stejný nepřítomný výraz, který teď kritizuješ. Protože jsem přemýšlel. Špatně. Na špatném místě.

Zuzana to pochopila dřív než já. „Ty seš dobrej táta,“ říkala, „ale za volantem jsi nebezpečnej, protože máš hlavu plnou všeho možného kromě silnice.“ „Politiky, šachů, svého ega.“ Měla pravdu. A já jsem se naučil, že ta „kamenná tvář“ není genderová vlastnost. To neukecá ani Ondřej. Je to čistě lidská stránka každého z nás. Někdy únava. Někdy přetížení. Někdy prostě špatný den. A ano – někdy i skutečná nepozornost. Ta se ale nevybírá podle pohlaví.

Takže ta otázka, která ti vrtá hlavou roky: Proč nás ta ženská chce přejet? Možná nechce. Možná jen řídí stejně roztržitě, jako jsem řídil já, když mě Zuzana radši nepouštěla za volant.

Možná má v autě své vlastní dítě a v hlavě svůj vlastní chaos. Možná jen jede s hlavou plnou věcí, které se nevejdou do tvého příběhu.

A možná bychom oba: ty i já měli místo hledání viny v genderové identitě (abych byl ve vyjadřování moderní) radši hledat v tom, proč tolik lidí (bez ohledu na to, co mají mezi nohama) řídí s hlavou někde jinde.

Klidná máma by teď řekla: „Přestaňte oba filozofovat a dívejte se na silnici.“ A Hrušínský by se jen usmál tím svým způsobem a šel si objednat nový nárazník.

Protože některé věci se prostě nedají vyřešit tím, že budeme počítat, kdo koho málem přejel častěji. Jen se příště oba pořádně rozhlédneme. Ať už sedíme za volantem, nebo stojíme na přechodu.