Na jedno do čtyřky

Tehdy, dnes a v budoucnu. Žijící putyka, dnes open space a v budoucnu už budou nalévat pivko jen roboti… tak to holt už asi nebudu chodit nikam… tedy, jestli tedy budu vůbec ještě chodit…

Dřív ses sebral v montérkách nebo v prošoupaných riflích, šel do čtyřky a věděl jsi přesně, co tě čeká. Desítka za pár kaček, sklenice, co ještě pamatovala Husáka, a pěna, co ti občas stékala po ruce, protože výčepní měl jiné starosti než estetiku. Seděl jsi mezi chlápky, co přišli „jen na jedno“, a po třech hodinách pořád seděli a řešili, jestli má Sparta šanci, jestli soused zase kácel plot a jestli ten nový mistr na šichtě není agent STB. Nikdo neřešil, jestli je to „sessionable“, jestli má citrusové tóny nebo jestli je to dry-hopped. Pivo bylo pivo. Buď dobré, nebo horší, ale pořád pivo.

Dneska jdeš „na pivo“ a najednou jsi v prostoru, kde se říká „open space“. Místo čtyřky je „craft bar s důrazem na lokální suroviny“. Místo desítky ti nabídnou ale, které má přesně stejný alkohol jako stará desítka, ale stojí tolik, že bys za to dřív koupil celý večer pro čtyři chlapy. A to ale má jméno, které vypadá, jako by ho vymyslel marketingový tým po třech kávách a jednom workshopu o storytellingu. „Cloudy Hazy Sunset of Forgotten Dreams 4,2 %“. A ty to piješ a přemýšlíš, jestli to má chutnat po grapefruitu, nebo jestli ti jen něco hraje na nos.

A lidi? Dřív tam seděli chlapi, co měli ruce od práce a debatu od života. Dneska tam sedí dámy s MacBookem, flat white a výrazem „já tady pracuju na projektu“. Někdy i chlapi, ale ti mají vousy upravené tak pečlivě, že by se za ně styděl i holič z osmdesátek, a řeší, jestli je to NEIPA, nebo jestli to má správný bitterness unit. Štamgast, co dřív chodil každý den, teď buď umřel, nebo sedí doma a pije z plechovky, protože „do téhle nové hospody už nechodím, to není pro mě“.

A ta stará čtyřka? Buď ji zbourali a postavili tam bytovku, nebo ji „revitalizovali“. Nová okna, designové židle, které bolí v zádech, toalety, kde se dá umýt ruce bez strachu, a pivo, které ti servírují s úsměvem a otázkou „přejete si k tomu něco k jídlu? Máme homemade focacciu“. A ty sedíš a vzpomínáš, jak ti stará výčepní jednou řekla: „Tady se nepije, tady se žije.“ Dneska by ti řekla: „Tady se pije, ale hlavně se tady prezentuje.“

A když se rozhlédneš, zjistíš, že už to není hospoda — je to instagramový skanzen autenticity, kde se každý snaží vypadat, že „žije pomalu“, ale přitom kontroluje notifikace každé dvě minuty. Pivo už není pivo. Je to tekutý status, který se fotí dřív, než se pije. A když ho piješ, máš pocit, že se účastníš nějakého rituálu, který ti uniká, protože jsi zapomněl, že dneska se nepije kvůli chuti, ale kvůli příběhu. A příběh stojí 89 korun.

A když se ti to nelíbí, tak ti někdo řekne, že „to je normální vývoj“. Jenže ten vývoj je tak pokřivený, že by se za něj styděla i ta stará desítka, co ti kdysi chutnala nejlíp právě proto, že nebyla o ničem jiném než o pivu. Dneska je všechno o něčem jiném než o tom, co to má být. Pivo není pivo. Hospoda není hospoda. A štamgast není štamgast — je to relikt, který se nevejde do konceptu.

A možná je to celé jen metafora doby: všechno se tváří lepší, ale chutná to hůř. Všechno má hezčí obal, ale méně duše. Všechno je dražší, ale méně opravdové. A když si dáš tu novou „Cloudy Hazy Sunset of Forgotten Dreams“, tak si uvědomíš, že jediná věc, která je opravdu cloudy, hazy a forgotten, je normální život, který se ti mezitím vypařil jako ta pěna, co kdysi stékala po ruce.