Lídr v petřínském zrcadlovém bludišti

Nemohlo to dopadnout jinak. Poslední dobou se objevilo několik článků a tři souhrnné zprávy, které ve zkratce píšou následující: pokud lídr ve firmě se učí skills prostřednictvím AI...tak je stokrát lepším manažerem.

Nesnáším to dnešní wow...tedy raději zůstanu u hahaha :).

Korporátní svět a vlastně i ten školský se už dlouho chvěje blaženou (jak je to s duchem, nevím) anticipací. Konečně tu máme nástroj, který z leadershipu, té neposlušné humanitní disciplíny, udělá exaktní vědu. Umělá inteligence přichází jako vrchní auditorka lidského šumu. Mapuje komunikační sítě, váží slova v e-mailech, predikuje fluktuaci a generuje motivační řeči s chirurgickou přesností. Je to ideální manažer: nikdy nevyhoří, nepodléhá výkyvům nálad, nepřichází s nepohodlnými etickými námitkami. Je to čistý, elegantní kód.

A právě v této dokonalosti se skrývá její fatální nedorozumění. AI se totiž mýlí v samotné podstatě vedení. Domnívá se, že vedení je prostě jen benchmark – užitečná funkce systému, kterou je třeba optimalizovat. Skutečnost je však taková, že pravé, živé, plné krve a potu vedení je ve světě algoritmů spíše chybou toho systému. Základní a hrubou. Nepředvídatelnou anomálií.

• AI se dívá na lidský kolektiv a vidí neefektivitu. Vidí, jak se lidé řídí iracionální loajalitou ke špatnému šéfovi. Vidí, jak geniální stratég ztrácí hodiny neformálním mentoringem u kávy. Vidí, jak tým místo dodržení plánu provede riskantní, ničím nepodložený skok vpřed – a vyhraje.
• AI by tohle všechno opravila. Nahradila by loajalitu ... výpočtem přínosu. Mentoring by nahradila školením z databáze. Riskantní skok by zamítla jako statisticky nevýhodný. A systém by se stal dokonale hladkým, předvídatelným a…naprosto chcíplým.

Právě proto výzkumy (jsou pořád uzavřené v IT bublině) docházejí k podobným závěrům. Snaží se změřit neměřitelné a optimalizovat neoptimalizovatelné:

• Emoční komplex: AI dokáže rozpoznat vzorce hněvu nebo radosti v textu. Ale nedokáže pochopit katarzi – ono očistné vyústění týmového konfliktu, po kterém je kolektiv silnější. Nedokáže naplánovat okamžik, kdy má lídr padnout na hubu a přiznat vlastní chybu, čímž získá větší důvěru než všemi svými úspěchy.
• Morální dilemata: AI nabídne analýzu rizik, právních následků a dopadů na byznys. Co nenabídne, je svědomí. Ten vnitřní hlas, který lídrovi nařídí udělat správnou věc, i když to bude nevýhodné. AI může simulovat etiku, ale nemá duši, která by za ní stála.
• Kreativní rebelie: Skutečný průlom, ten, který mění pravidla hry, přichází často proto, že někdo pravidla porušil. AI je však strážkyní pravidel, je naprogramována na jejich dodržování. Lídr-rebel je z jejího pohledu chyba, virus, který je potřeba opravit. Ne hybatel dějin. Mimochodem, pořád se mi vrací připomínka k mému minulému článku, že AI může a prý bude mít v nejbližší době i intuici a myšlení na přeskáčku. A tak si dovolím sem vložit malou anketu:

AI je dokonalé zrcadlo ... naší vlastní prázdnoty

Čím více se leadership dívá do tohoto sterilního zrcadla, tím více touží po svém vlastním, vyleštěném odrazu. Promptujeme a promptujeme, dokud nám stroj nevrátí obraz dokonalého, racionálního, daty řízeného supermana. A my tomu uvěříme. Zapomněli jsme, že se díváme na karikaturu.

Stroji je ukradené, jestli jeho firma leží na hranici bankrotu; ono pouze dokonale zrcadlí prázdnotu vstupu. AI se stala dokonalým vypalovačem manažerského žvástu, kopírujícím styl bez jakéhokoli zájmu o substanci. Lídři tak konečně dostali to, po čem vždy toužili: nekonečný zdroj potvrzení, že jejich prázdné fráze jsou ve skutečnosti hlubokomyslné. Dodávám, že ne jen ti...

Skutečný lídr není správce procesů. Je nositelem příběhu, tvůrcem napětí, katalyzátorem změny. Jeho nástrojem není jen tabulka, ale i paradox, intuice a někdy i osvícená tyranie. Jeho práce je plná potu, slz a nepopsatelných, iracionálních okamžiků spojení, kdy tým najednou ví, že za ním může jít do pekla.

AI to všechno zatím dokáže jen simulovat. Je to jako, když robot hraje divadlo – technicky dokonalé, ale emočně prázdné. Její snaha o vedení je dokonalá hra na dokonalost.

Snaha o vytvoření skvělého leadershipu pomocí AI je jako snaha o vytvoření dokonalé bouře v laboratoři. Můžete namíchat správný tlak, vlhkost a teplotu. Ale nikdy tam nebudete mít to esenciální – ten živelný, ničivý a očistný chaos, který je pravou podstatou věci. Možná je na čase přestat se snažit tenhle člověčí omyl opravovat a začít si ho vážit jako poslední bašty lidskosti v jinak dokonale zglajchšaltovaném světě.

Závěr je tedy nevyhnutelně ironický. Čím více se leadership dívá do zrcadla AI, tím více objevuje, že jeho odraz není statečným lvem, ale dokonale vycvičenou opicí, opakující naučené kousky. Stroje, stvořené k napodobování lidskosti, se staly odhalovači naší vlastní mechanicity. A tak zatímco si lídři hladí ego nad tím, jak skvěle AI zrcadlí jejich „genialitu“, zůstává nám, obyčejným smrtelníkům, trpká otázka: Pokud i ta nejlepší umělá inteligence dokáže napodobit pouze prázdný žargon, kdo vlastně napodoboval koho celou tu dobu? A vlastně tuhle vlastnost se pořád dívat na sebe do zrcadla známe už od Sněhurky, že?

A tak se vlastně i já na závěr budu mechanicky opakovat: občas při poradě se svým týmem – prostě vypněte projektor...