Lidové stavební družstvo, tentokrát na LSD

Česká politika se tváří jako velká stavba. Na stole leží plány, všichni mávají pravítky a tváří se jako architekti. Jenže místo cihel se používají sliby, místo betonu kompromisy a místo statika se volá kouzelník.

Česká politika se tváří jako velká stavba. Na stole leží plány, všichni mávají pravítky a tváří se jako architekti. Jenže místo cihel se používají sliby, místo betonu kompromisy a místo statika se povolává David Copperfield, abychom byli světovější. Výsledkem je dům, který se blyští na vizualizacích, ale v reálu se naklání jako domeček z kostek, co nemají ani ty zoubky jako lego. A ten zázračný kouzelník to ještě šikovně schová do proměnlivé mlhy.

Stavební parta

• První skupina natírá fasádu ostrými barvami, aby odradila všechny kolemjdoucí. Sem nikdo cizí nesmí, protože my jsme tady doma.
• Druhá maluje na silnice dvojbarevné pruhy (duhové určitě ne) a tvrdí, že auta pojedou navždy svobodně, i kdyby se vozovka proměnila v cosi zatím neurčitého.
• Třetí stojí u pokladny, počítá cihly a tvrdí, že stavba je skoro hotová, i když se zdi vlní jako mořská hladina.
• A společně: slavnostní střihání pásek na skluzavce rovnou do podpalubí a do nekonečné vodní plochy.

Stavební materiál

• Elektronická evidence se vrací jako průsvitná cihla – na první pohled pevná, ale když ji vezmete do ruky, rozplyne se. Tuhle ji někdo má, tamhle zase nemá.
• Jednotné inkasní místo je jako bájný stavební plán: všichni o něm mluví, nikdo ho v poslední době neviděl, ale všichni věří, že jednou přijde a zjednoduší život. Ti, co ho kdysi viděli, už ale o něm zase tak moc nesmí mluvit.
• Ústavní kotvy se mění v barevné vitráže: hotovost a národní měna září jako mandaly, které mají chránit stavbu před zhroucením do hlubin Mariánského příkopu. Když se dům začne kývat, vitráže se slavnostně rozsvítí – a lidé tleskají, že to aspoň hezky bliká.
• DPH na léky na recept je sice zbrusu novým konceptem, nicméně jen, aby to nedopadlo jako nedávno jako pivo z tanku a v láhvi.
• Metodologie: plná prezentací dnes i v umělé inteligenci, místo hřebíků tu máme excelovské tabulky s čísly, které realitu připomínají jen z velké dálky médií.

Společné prostory

• Schodiště kompromisů: Každý krok dolů je ústupek, každý krok nahoru slib. Čím košatější, tím pro občana lepší, o to více nerealizovatelný.
• Chodba průniků: Tři různé dveře vedou do stejné místnosti.
• Společná prádelna: Zde se perou nejen špinavé ponožky, ale i politické hříchy. O tom, co se tam začne ještě prát, by mohla také vyprávět i ta minulá vláda.
• Výbor nájemníků: Schází se pravidelně, aby hlasoval o tom, zda se má dům natřít na růžovo, nebo na modro – a nakonec se vždy rozhodne pro šedou. Ta nejvíc odpovídá realitě.
• Designové prvky: výtah, který jede jen dolů; nahoru jen rumpálem; nástěnka, na které visí omluvy; sklep, kde se skladují neuskutečněné reformy v igelitkách.

Paradoxy stavby

• Za slib pevného základu se platí novými prasklinami.
• Za úlevy pro drobné stavitele se vybírá daň v podobě složitějších plánů.
• Čím víc se mluví o stabilitě, tím víc se dům naklání – jako by chtěl konkurovat šikmé věži v Pise.
• Každý nový „architektonický zázrak“ se nakonec ukáže být jen přístavkem z polystyrenu.
• Každé prolomení střechy otvírá nový koncept k zelené ideologii budoucnosti.

Lidové stavební družstvo na LSD skutečně „postavilo“ víc, než se čekalo. Jenže otázka zní: stavíme katedrálu, nebo domek z cukrkandlu, který se rozpadne při prvním dešti? Vize se blyští, ale realita může být vratká. Občané si nakonec odnášejí barevné sny, účtenku za materiál a pocit, že bydleli v katalogu, který se nikdy neproměnil v dům. A když se ptají, kdo je vlastně architekt, slyší jen ozvěnu: „To jsme přece my všichni.“

PS: Tak holt už i na tu politiku u mne došlo.