Lež či pravda, kdo to ví…

V moderním světě už ani nikdo nepředstírá, že by pravda měla nějakou váhu. Pravda je dnes jako ten starej svetr od babičky: všichni ví, že existuje, ale nikdo by si ho nevzal na sebe, natož aby ho použil v důležité komunikaci.

Zato lež? Ta má našlápnuto. Ta má mediální trénink, tiskovou mluvčí, vlastní hashtagy a dokonce i volební program.

Firmy i politické strany pochopily jednu klíčovou věc: pravda neprodává a pravda nevolí. Pravda je nudná, komplikovaná a hlavně, nedá se u ní použít hvězdička s drobným písmem jako vysvětlivka. A bez hvězdičky by se zhroutila polovina byznysu i demokracie. Takže místo pravdy dostanete „komunikační sdělení“. Což je takový elegantní výraz pro „říkáme vám akorát to, co zrovna potřebujete slyšet, abyste nám dali peníze nebo hlas“.

V politice to funguje úplně stejně jako v marketingu, jen s větším rozpočtem a trapnějšími tanečky na sociálních sítích. Třeba takové hranolky na Tiktoku? Panečku? Je to brain rot AI nebo prostě jen naprostá přiblblina? Také se se sypou jak na běžícím pásu. „Zvýšíme důchody, snížíme daně, postavíme byty, zachráníme planetu a váš pes bude doživotně zadarmo očkovaný.“ Realita? Po volbách přijde vysvětlení: „Vážení občané, došlo k nedorozumění. My jsme to mysleli jako vizi, ne jako závazek. A navíc za to může předchozí vláda, covid a globální oteplování, pan expremiér, vítr severák, Evropská unie.“ Jistě si doplníte i další možnosti.

A ejhle – vznikají ty nádherné politické výtvory typu „důchodová reforma, která zachová vše, co máte rádi“. Nikdo neví, jak to udělá, ale zní to skvěle. Hlavně že to má sdílení, lajky a vytváří to dojem, že svět je plný tajných řešení, která ti politici jen zapomněli sdělit dřív, než jsi šel volit.

Lháři v politice i marketingu mají jednu společnou superschopnost: přetvořit něco, co neexistuje, v naléhavou potřebu = ve veřejný zájem či ještě lépe blaho. Zůstávám u češtiny, wellbeing by se sem jaksi nehodil.

A lidé to žerou, protože kdo by se obtěžoval kontrolovat fakta, že ano. Vždyt na to jsou novináři, ne? Když to má pěkný graf, tak to přece musí být pravda. Když to řekl ve zprávách, tak je to oficiální. A když je to v předvolebním spotu, tak už to musí být hotová věc.

A když se to celé provalí? Když vyjde najevo, že ten slib byl jen takové „komunikační cvičení“?

Politik se usměje, upraví kravatu a pronese svou oblíbenou mantru: „Došlo k nedorozumění. Vy jste to špatně pochopili.“ Jasně. Oni lhali, ty jsi špatně poslouchal. Klasika.

Lháři kolem nás nejsou žádní diletanti. Jsou to profíci. Mají focus groups, analytiky, sociologické průzkumy a KPIčka. Jejich úkolem není informovat, jejich úkolem je přesvědčit. Za každou cenu. A když k tomu potřebujou realitu trochu ohnout, přibarvit, nebo rovnou přepsat učebnice dějepisu, tak proč ne. Vždyť je to jen politický marketing. A politika přece není lež. Politika je… kreativní interpretace slibů.

A tak tu žijeme v éře, kdy pravda se šeptá do vousů a lež řve z billboardů. Kdy se lidé nechají oblbovat dobrovolně, protože je to jednodušší, než přemýšlet. A kdy firmy i politici zjistili, že největší konkurenční výhodou není kvalita ani program, ale schopnost prodat nesmysl tak přesvědčivě, že mu uvěří i ten, kdo ho vymyslel. A když už náhodou ne, vždycky se dá říct, že to byla jen taková… komunikační strategie. Sice špatná, ale pořád jen komunikační šum... A ten přece nemůže nikomu vadit...