Léčba není jen paralen, aneb když se pacient a sestřička na pokoji míjejí

Špitál, to je zvláštní druh samoty. Není to pustá poušť, davu a ruchů je tam dost i cílevědomého hemžení. Vzniká v tenkých, dvouvrstvých zdech nemocničního pokoje, mezi lůžkem a dveřmi.

Dnes jsem si přečetl vizi pana ministra Vojtěcha ve zdravotnictví. Jsem zvědav na její realizaci a upřímně mu přeji hodně elánu. Nicméně máme tu ještě jeden aspekt, který je zcela nezávislý na všech ouřednících, MRI a CT. Bohužel ...možná ještě důležitější... Ovšem tenhle postesk nejspíš život nikdy pořádně nevyřeší...

Na jedné straně postel – ostrov bezmoci, úzkosti a vlastního, nekompromisně bijícího srdce. Na druhé straně dveře – brána do světa rutiny, časových harmonogramů, desinfekce. A mezi tím: propast vzájemného nesejití sympatií. Kdo za to může víc? Kdo v tomhle světě na odiv stavěné profesionality, ze které čiší nevraživost, trpí víc? Pacient odříznutý od svého života, nebo sestra odříznutá od jeho skutečné bolesti?

Na první pohled je odpověď jasná. Pacient. Jeho tělo je dějištěm katastrofy, jeho mysl vězněm nejistoty. Leží tu v podstatě závislý, připoután k hadičkám a monitorům, odkázán na milost a nemilost cizím rukám. Čeká. Čekání je jeho hlavní činností. Čeká na úlevu, na diagnózu, na slovo naděje, na dotek, na pohled, který by viděl jej a ne jen číslo na tlakoměru a odměřeného času očisty. Když se pak sestra míhá jako bílý meteor, s pohledem upřeným na přístroje nebo hodinky, jeho svět se scvrknul. Jeho trápení, tak naléhavé a všepohlcující, se stává jen jedním z mnoha případů. Jeho tichá prosba o sklenici čaje zní proti sirénám a alarmům jako šepot. Trpí pocitem, že zmizel. S jinými sestrami pořád žije, ty se s ním baví a těch pár hodin je k přežití. Najednou je ale pacientovo lidství zkonfiskováno spolu se špinavým prádlem.

Ale podívejme se na tu chodbu, po které ten meteor tak svižně kráčí. Nese s sebou nejen chorobopisy, ale i hromadu nesdělitelných tlaků. Tlak na čas: pět minut na převaz, deset na podání léků, tři na vyřízení žádanky. Tlak na emoční askezi: kolik opravdového soucitu může rozdávat člověk po dvanáctihodinové směně, mezi kterou musel vyplnit tunu papírů a řešit pár protivných pacientů? Sestra ví, že péče není jen o technickém úkonu, ale právě o tom setkání. Touží po něm možná víc, než si pacient uvědomuje. Protože dobré setkání, ten skutečný kontakt, je to, co dává její namáhavé práci smysl. Když se ale kvůli systému, podstavu personálu a nekonečné byrokracii musí proměnit v efektivní robotku, trpí také. Trpí profesionální frustrací. Ví, že selhala v tom nejdůležitějším – v lidském rozměru své profese. Její utrpení je utrpením z odcizení od vlastního poslání. Je to palčivý pocit, že pečuje o těla, ale nemá čas na duše – ani na tu pacientovu, ani na tu svou.

Kdo tedy trpí víc? Je to jako ptát se, zda víc bolí žízeň nebo povinnost nosit vodu ve stále rychlejším tempu pro stále více lidí, aniž bys sám mohl uhasit svou. Jejich utrpení jsou dvěma stranami téže mince, kterou razí v tomto momentu antipatie, které prostě lidské vztahy přinášejí. Nelze to ani svádět na systém. Pacient trpí absencí rozumu, sestra absencí pacientovy oddanosti.

Největší tragédie ale neleží ani v jedné z těchto samot. Leží v tom, co se nestane. V uzdravujícím dotyku, který nebyl podán. V uklidňujícím slovu, které nebylo vysloveno. V informaci, která zůstala nepodána, a tedy v strachu, který zůstal nepokořen. V důvěře, která nevyrostla. Toto nesejití je více než pouhé nedorozumění. Je to promarněná příležitost k uzdravení v jeho celostním slova smyslu. Pacient se možná vyléčí ze zlomeniny nebo infekce, ale odchází s jizvou na duši – pocitem, že byl jen předmětem na pásu. Sestra odchází ze směny s jizvou na svědomí – pocitem, že byla jen funkční součástkou stroje.

A tak oba, každý ve své vlastní kleci – pacient v kleci nemoci a nehybnosti, sestra v kleci časového presu a systémové lhostejnosti – na sebe narážejí jako dvě lodě v mlze. Slyší své sirény, ale nemohou se vyhnout kolizi lhostejnosti. A po srážce každý pokračuje ve své pouti do samoty. Trpí oba. A nejvíc možná trpí samo umění péče, které v té uspěchané mlze ztrácí svou duši.