Kompetence v. politika = knockout v prvním kole III.

Jedinec je v dějinách jiskra v sudu prachu: sám nic neváží, ale v pravý okamžik převrhne celý stůl. Mocní se tváří, že řídí směr, ale dějiny často ohýbá ten, koho si nevšimli; člověk s odvahou udělat první krok.

Paralela v rozhodovacím procesu v obou zmíněných etapách je stoprocentní. Ani v novodobých politických střetech se nerozhodovalo na základě čísel, studií či tvrdých ekonomických a zdravotních dat. Rozhodovalo se na základě „PR dojmů“ a marketingu. Když se v médiích objevila témata jako regulace kratomu či jiných látek, politická reprezentace okamžitě naskočila na vlnu morální paniky.

Místo racionálního expertního nastavení pravidel, které adiktologové navrhovali, se zvolil silový, mediálně vděčný přístup. Politické body získané rychlým populistickým gestem na sociálních sítích převážily nad dlouhodobou koncepcí, úplně stejně jako v roce 1974.

Násilný redukcionismus moci a likvidace charismatických elit

Hlavní metodologická a psychologická paralela mezi oběma událostmi spočívá ve dvou rovinách: v násilném redukcionismu moci a v syndromu likvidace nepohodlných nositelů charismatu.

Mocenské struktury mají přirozenou tendenci uměle redefinovat složité společenské a lidské fenomény, aby je mohly snáze administrativně kontrolovat a vtěsnat do úřednických škatulek:

• V éře LSD byl komplexní psychoterapeutický a komunitní model MUDr. Hausnera degradován na pouhé podávání „nebezpečné ilegální drogy“. Režim odmítl psychosociální rozměr léčby; chtěl pacienty poslušné, zaškatulkované a léčené standardizovanými chemickými svěracími kazajkami (neuroleptiky), které netvořily žádné otázky o svobodě vědomí.
• V éře babišovského technokratismu se odehrál totožný pokus zredukovat drogovou politiku na čisté „léčení nemocných“ a policejní represi. Přesunem pod Ministerstvo zdravotnictví moc fakticky vzkázala, že ji nezajímá komplexní adiktologická integrace, streetwork, sociální práce v terénu nebo resocializace. Snahou bylo nahradit živou, flexibilní mezioborovou síť rigidním, centrálně řízeným medicínským aparátem, který sice vykazuje úhledné úřednické tabulky, ale zcela míjí realitu na ulici.

Žádný systém navíc neběží sám, vždy je nesen konkrétními osobnostmi. A právě lidé s vlastním „selským rozumem“, odvahou a odborným charismatem jsou pro byrokratický aparát největší hrozbou.

MUDr. Milan Hausner byl vizionář s obrovskou terapeutickou intuicí. Dokázal léta lavírovat na hraně toho, co totalitní režim toleroval, psal odborné práce a komunikoval se západní vědou. Jeho postupné vytlačení z pozice primáře v Sadské a nucený útlum jeho celoživotní práce byly klasickým trestem za to, že odmítal normalizační šeď a rigidní dogmata tehdejší psychiatrie.

Podobně Pavel Bém představuje v oblasti adiktologie nezpochybnitelnou, mezinárodně respektovanou autoritu s obrovským drajvem a egem. Způsob, jakým se ho politická moc pokusila odstavit; prostřednictvím strohé SMS zprávy zaslané během jeho dovolené; je čistou esencí technokratické arogance. Vládce nesnese oponenta, který disponoval silnějšími a argumentačně podloženějšími fakty, a proto raději nahradil silného hráče poslušným úřednickým aparátem.

Prostě je to tak. Zde musím odcitovat jednu ne moc chvalně slavnou osobnost. „Není člověk, není problém.“ A ejhle, ono to platí před sto, padesáti, ale i dnes prakticky do puntíku.

Režimy odstraňují nepohodlného člověka vždy stejně: nejdřív ho rozpustí v mlze podezření, pak ho administrativně zneviditelní a nakonec ho umlčí tak tiše, že to vypadá jako technická závada reality. Jenže horší je, když ta osobnost má reputaci; tehdy ji totalita nezařízne, ale pomalu rozšroubuje, aby se sama rozpadla pod vahou vlastního mýtu. Nejdřív ji zahrnou lichotkami, pak jí podsunou zrcadlo, ve kterém vypadá o něco méně božsky, a nakonec ji nechají, aby se sama udusila vlastní legendou. Totalita miluje, když se nepohodlný člověk zlikviduje sám; je to levnější, elegantnější a dá se to vykázat jako „přirozený vývoj“.

Když vedle tohoto historického mementa postavíme novodobé politické zásahy do adiktologie, je závěr jednoznačný:

touha nahradit odvahu, data a odbornost šedou, kontrolovatelnou poslušností zůstává v českém politickém prostředí smutnou konstantou.

Kniha MUDr. Milana Hausnera LSD: Výzkum a klinická praxe za železnou oponou (II.vydání) je nejen řadou příběhů pacientů, ale svým neotřelým způsobem i obžalobou tehdejšího systému. Ukazuje, jak snadno lze zničit celoživotní vědecké a lidské dílo kvůli politickému strachu z neznámého.

PS: Něco se ale přeci jen změnilo. Dnes si mohu dovolit proklamovat svůj názor ...tedy doufám...

Gemini infografika autor

PS: Dnešní zpráva, že to vlastně chtěla vedoucí úřadu vlády, a ani ne pan premier – (sdělení Bém článek Novinky), ovšem všechny mé úvahy staví do docela jiné roviny. Ale historické paralely to neopouští, ba právě naopak...

a taky o tom, kdo ve skutečnosti všude v domácnostech vládne :) :) :)