Kelímek od jogurtu, drobky na stole a ráno milované manželky

Je šest hodin ráno. Tělo, ještě zalité olověnou setrvačností spánku, se doplazí do koupelny. A tam na tebe čeká. Důkaz noční dehydratace, ranní lenosti nebo prostě jen života.

Nezvednuté prkénko. Nenančaná domácnost a prostě neheroická, obyčejná špína. Není to velkolepý nepořádek divoké party, je to tichý, fádní bordel soukromí. Stojíš před ním a cítíš tu absurdní blízkost vlastní animality. Je to první realita dne, neoslazená, nefiltrovaná. Jen ty a tvá biologická stopa v porcelánové míse.

Vedle v kuchyni leží kelímek od jogurtu včetně drobků a vedle postele ponožky. Včerejší. Lžička uvnitř málem už zaschlá na bílo, zbytek se přilepil k okrajům jako fosilie chvilky klidu. Je to artefakt všednosti, který by mohl být v muzeu obyčejného dne. Není to romantická sklenička na víno, není to designový šálek na kávu. Je to kelímek od jogurtu. Prázdný. Hotový. Symbol něčeho, co skončilo, co bylo spotřebováno a odloženo. Mezi záchodem a tímto kelímkem visí v atmosféře rodiny zvláštní pravda: život se z velké části skládá z takovýchto nepatrných, trochu ošklivých, zcela neesenciálních okamžiků. Z vykonané potřeby a dojedené svačiny.

A pak přijde ten druhý okamžik. Ten, který všechno smývá. Vrátíš se do ložnice, kde se vzduch ještě tetelí z dechů. A ona spí. Ranní světlo, slabé a šedivé, kreslí obrysy jejího ramene, křivku hlavy zabořené do polštáře. Je to stejné tělo, které znáš v celé jeho pozemskosti – které občas stůně, které se potí, které je taky jen hmotou. Ale teď, v tom pološeru, je z něj najednou to nejposvátnější dílo. V jejím spánku je celý vesmír klidu a důvěry. Je zranitelná a ty jsi strážcem toho klidu. Ten kontrast je naprosto ostrý, nesmlouvavý: Počuraný záchod. Kelímek od jogurtu. A anděl v tvé posteli.

Tahle ostrá souslednost není náhoda. Je to pravdivá zpráva o soukromí. Láska není jen o společných dovolených a večeřích při svíčkách. Je především o tom, že se navzájem necháte vstoupit do té syrové, neupravené zóny svých životů. Vidíte se v té nejméně zářivé podobě – s ranním dechem, s bolavým břichem, s leností jít ten záchod umýt hned. A přesto, nebo právě proto, když se na ni podíváš, jak spí, zaplaví tě vlna něhy, která je tak drtivá a absolutní, že bys pro ni převrátil svět.

Je to láska, která neprorazí dveře, ale která je otevře a najde tě tam, kde zrovna jsi. U umyvadla s pastou na zuby, s pohledem upřeným na ten kelímek. A ví, že za chvíli, když se probudí, bude ten stejný, trochu ošklivý svět najednou barevný. Protože v něm bude ona.

Takže dobré ráno. S nezvednutým prkénkem, kelímkem od jogurtu a s celým tvým krásným, obyčejným, zázračným životem.