Když se trouba napa(ř)ruje

Je to zvláštní druh člověka. Ne ten, kdo se jen chlubí. Ani ten, kdo si o sobě myslí víc, než mu náleží. To by bylo ještě normální. Tohle je někdo, kdo si realitu přizpůsobuje tak dlouho a tak důkladně, až se v ní začne vařit.

A ani si toho nevšimne.

Představte si troubu. Zavřená dvířka, teplota stoupá, vzduch hustne. Většina lidí by v tu chvíli otevřela, vystoupila, aspoň se nadechla. On ne. On si v tom vedru ještě narovná kravatu, upraví úsměv a začne vysvětlovat, proč je právě tady nejpohodlněji na světě. Protože on ví. On vždycky ví. A když se stěny začnou rozžhavovat, není to problém trouby. Je to problém všech, kteří se dívají. Naparování je u něj ne koníček, ale životní funkce. Bez něj by se zhroutil. Proto musí realitu neustále přepisovat.

Když fakta ukazují jedním směrem, on ukáže druhým a prohlásí, že to je jediný správný. Když se mu něco nepovede, není to chyba. Je to nedorozumění. Když se mu něco povede, není to náhoda. Je to důkaz jeho výjimečnosti. A když se kolem něj začne vařit vzduch, prohlásí, že to není horko. To je jenom energie, kterou on sám vyzařuje. A ten vzduch si ho nezaslouží.

Nejnebezpečnější na tom není arogance. Arogance je hlučná a viditelná. Tohle je tiché a systematické. Trouba, kterému je horko i v troubě, si opravdu myslí, že peče on, a ne že je smažen ve vlastní šťávě. Že řídí i teplotu, když už nemá ty větrníky na starosti, a ne že je jí vystaven. Že ostatní jenom nechápou, jak geniální je jeho způsob přežití ve vlastní iluzi.

A právě proto to funguje tak dlouho. Protože člověk, který je ochoten se uvařit, jen aby nemusel přiznat, že se mýlí, má v sobě zvláštní sílu. Sílu, která vypadá jako sebevědomí. Dokud se dvířka neotevřou. A pak je najednou vidět, že to, co vypadalo jako pevný postoj, byl jen plyn, který se neměl kam vypustit.

Trouba, kterému je horko pro naparování i v troubě, není tragická postava. Je to postava, která si tragédii sama upekla. A ještě si k tomu namazala na hlavu margarín.