Když čteme, co chceme, a smysl nám uteče zadním východem

Když si z textu vybereme jen to, co nám potvrzuje bábovičku. A smysl sdělení? Ten se mezitím plíží ze školy s rukama přes obličej. Ve zprávě TALIS se píše, že čeští učitelé mají méně stresu než jejich evropští kolegové.

Statistika jako zrcadlo: každý v něm vidí jen sebe.“

Před časem jsem napsal své hodnocení mezinárodní zprávy Talis z obecnějšího pohledu. Včerejší článek na idnes ale ukázal, jak vlastně my všichni trpíme jistou provozní slepotou a naše čtenářská gramotnost je přímo úměrná tomu, co se sami osobně snažíme říci. Prostě slova pana Churchilla o statistice platí beze zbytku i dnes.

Stresující faktory, o kterých všichni mluvíme, ve srovnání se zeměmi OECD vůbec nevycházejí tak zle, jak se obecně tvrdí. Raději to všichni komentáři přehlédli a k rozboru si vybrali jen jednotlivé parametry. Jenže celek vypadá docela jinak. Na první pohled se zdá, že čeští učitelé by měli být spokojenější než jejich kolegové v zahraničí.

Podle mezinárodní studie TALIS 2024 nečelí takové míře extrémního stresu z kázně žáků nebo z nedostatku času jako jejich evropští protějšky. Ba i tak oblíbená administrativa je na evropském průměru. Je 3,2 hodiny administrativy o tolik více než u kolegů v OECD - 2,3 hodiny?

Prosím, koukněte se na výše uvedený graf i graf zveřejněný v článku podrobněji. (ČŠI 2025- Národní zpráva TALIS)

Přesto je hlas našich učitelů plný frustrace, míra vyhoření vysoká a mnoho z nich, zejména těch začínajících, uvažuje o odchodu z profese.

Tento rozpor mezi relativně snesitelnými pracovními podmínkami a hlubokou nespokojeností odhaluje paradox, který nelze vysvětlit čísly o platech nebo odpracovaných hodinách.

Jádro problému leží

v psychologické a společenské rovině. Koneckonců jsem právě tuto oblast i ve svém prvním komentáři označil za zásadní. Problémem není profese, ale postavení a společenská prestiž.

Prvním a zásadním faktorem je chronický pocit nedocenění. Zatímco v zemích OECD cítí společenské uznání v průměru každý třetí učitel, v České republice je to pouze každý pátý. Tento deficit prestiže není abstraktní pojem; konkrétně se promítá do každodenních interakcí. Učitel přestává být vnímán jako respektovaný profesionál a stává se spíše služebníkem systému, jehož autorita je rutinně zpochybňována žáky, rodiči i někdy i samotnými kolegy.

Začínající pedagogové pak zjišťují, že si respekt musí budovat nejen ve třídě, ale paradoxně i mezi uklízečkami nebo v kanceláři školy. Tato neustálá potřeba „prosazovat se“ je psychicky vyčerpávající a podrývá samotnou podstatu učitelské identity. Bohužel přesně takový je obraz školy. Nijak k tomu nepomůže ani GDPR, chcete li, když se nám prostě nepodařilo a nejspíš v nejbližší době nepodaří potlačit pomluvy a hodnocení... toho druhého. Mentoring z povzdáli bez možnosti subjektu hodnocení se k tomu vyjádřit. S trochou nadsázky si dovolím tvrdit, že skutečnou tvář školy poznáte nikoli při otevřených dnech školy, ale na nejbližším pískovišti...

Tento pocit osamocení se dále prohlubuje nedostatkem systémové podpory. Pokud jen 15 % učitelů věří, že je jejich práce oceňována politiky, vytváří to atmosféru beznaděje a perspektivy. Učitelé mají pocit, že jsou na vše sami, že jejich práce nikoho nahoře nezajímá a že neexistuje žádná strategická vize, která by jejich úsilí nasměrovala a ocenila. Tato izolace je patrná zejména v praxi: ideál týmové spolupráce, jako je například podpora asistenta pedagoga, se často rozplývá v realitě, kde učitel stojí sám před třídou a musí zvládat všechny nároky sám. I když právě pro mnohé je naopak ideál samostatnosti učitelské práce tím nejvyšším přínosem.

Právě tento střet ideálů s tvrdou realitou je dalším klíčovým zdrojem frustrace. Mladí, motivovaní učitelé vstupují do profese s chutí něco změnit, inspirovat a inovovat. Místo toho narážejí na zavedené kulturní bariéry, byrokratické požadavky a často pasivní odpor systému. Vůbec to není o číslech, v nich je hledáme argumenty, ale jádro leží právě v té psychologické rovině.

Konečně, celou situaci umocňuje absence jasné kariérní perspektivy. Bez propracovaného systému postupu, specializace a uznání odborného růstu se učitelská profese snadno promění v zamrzlé místo. Člověk, který do ní vstoupí, může mít pocit, že za dvacet let bude dělat v podstatě totéž, jen s vyšším platem a větší dávkou skepse. Varování studie TALIS, že bez atraktivní kariérní struktury nepřilákáme nové pedagogy, tak není jen prognózou do budoucna, ale přesným popisem současného stavu, který ty stávající udržuje v apatii nebo je žene pryč. Kariérní řád už tu jednou byl navržen, v běhu a chaosu změn se odložil někam na dno ministerských šuplíků.

Řešení české učitelské krize nespočívá pouze ve zvyšování platů, byť je to důležité. Skutečný „zakopaný pes“ je v kulturním a systémovém nastavení. Dokud nezačneme s učiteli zacházet jako s klíčovými aktéry vzdělávání, dokud jim neposkytneme skutečnou podporu,(a to není pdf, a ani webinář) respekt a perspektivu, budeme i nadále přicházet o ty nejtalentovanější. Neodcházejí kvůli počtu hodin přípravy, ale kvůli ztrátě smyslu své práce. A to je pro budoucnost národa daleko nebezpečnější než jakýkoli jiný stresor.