Kámoš, všude kam se podíváš

Už jsou tady, čekají jen na nás, až si je pustíme... do ledničky, do vysavače, ale také na náš pracovní stůl... i snídani nám doporučí... ale zatím neuvaří.. ZATÍM...však ono na to ale dojde...

Ano, přesně takový přítel nám chyběl. Protože když si dnes ráno povídám s toustovačem a kávovar se na mě dívá s výčitkami, je logickým dalším krokem pořídit si na stůl další sledovací zařízení od společnosti, která se živí prodejem přisvícených myší.

„Váš osobní rádce, který nepozorovaně ovlivňuje a vylepšuje digitální zážitky.“ To zní úplně nevinně, ne? Ne, to zní jako definice digitálního parazita v premium kabátku od světoznámého módního gurua. Potřebujeme snad korporátní entitu, která bude „nepozorovaně ovlivňovat“ naše ráno, naše nápady a naše chvíle úniku? Co přijde pak? Asistent, který mi nepozorovaně ovlivní názory, výdaje a emoce?

Razer to balí do frází o kreativitě a herním zážitku. Skvělé. Takže místo abych se soustředil na práci nebo byl ponořený do hry, budu konverzovat s chytrým budíkem na steroidech, který mi bude radit, jak mám lépe prožít svůj vlastní život. „Hele, tvůj nápad na logo je slabý, ale koupil bys novou herní klávesnici s mým logem?“ „Tvoje taktika v CS:GO je mizerná, ale podívej se na ten úžasný RGB podsvit mé nové edice!“

Je to vrchol řešení problémů, které nikdo neměl. Naše životy už teď rezonují hlukem notifikací, algoritmických doporučení a digitálního neklidu. A teď nám chtějí prodat dalšího aktivního účastníka téhle psychózy, zabaleného jako luxusní službu.

„Nedílná součást moderního životního stylu“ – jinými slovy: kolečko pro křečka v kleci herní estetiky. Místo abychom přemýšleli, jak technologie odbourat, jak se zklidnit a soustředit, přidáme si do osobního prostoru mluvícího špeha s nálepkou „společník“.

• Ne, já tohle fakt nechci, a pevně věřím, že to pravé lidské jádro taky ne.

• Chceme technologie, které nám skutečně slouží, nevytvářejí umělou závislost a nemanipulují s námi pod pláštíkem pomoci. Chceme soukromí, autenticitu a chvíle, kdy nás nikdo a nic nehodnotí. Ne dalšího vševědoucího digitálního šmejdílka, který bude prodávat naše pozornost, naše data a naše životní okamžiky zpět nám – jako prémiovou funkci.

Takže díky, s poděkováním odmítám. Svůj stůl si raději nechám jako poslední kus osobního území, který ještě nekomentuje můj výběr snídaně. Včetně těch drobků, kelímků od jogurtu, ale ten stůl je můj, a nehodlám se o něj s nikým dělit.

Někdo v komentářích na youtube napsal: „tohle je nejosamělejší vynález století. Z té sklenice bude jen křupavá a lepkavá hmota.“

A taky: „Soudný den v Terminátorovi mi při pohledu na tohle dílo přijde jako milosrdnější konec lidstva, než cesta, kterou se momentálně ubíráme.“

A já jen pokyvuji hlavou.

Cítíme únavu z přetechnizované magie, která se tváří jako pokrok, ale chová se jako cirkus. Protože je uklidňuje, když někdo nahlas řekne, že ne každá blikající funkce je evoluce – někdy je to jen světýlko, které se snaží zakrýt, že neví, proč existuje. A protože je prostě zábavné sledovat, jak se avatar v lahvičce snaží vysvětlit, že je „užitečný“, zatímco publikum mu v komentářích přátelsky, ale důrazně připomíná, že nic je někdy tak akorát...

Že se něco opravdu ve světě proti Ai děje, svědčí i tento odkaz.

Notebook LLM