Jednoho dne ve školní jídelně část třetí

Čas samozřejmě ukáže, jak se v realitě lidského hemžení, naplní některé teoretické postuláty a rady těch, kteří jídelnu viděli jen přes tabulky a BMI parametr. Pro běžnou školu z provozního hlediska však vzniká zajímavá groteska.

Po měsících přísného dohledu se jídelna proměnila v modelový příklad „řízené svobody“. Děti s čočkou sedí na levé straně sálu, děti s domácím menu na pravé. Mezi nimi stojí Velká kelímková zeď — stůl s tácem prázdných kelímků, který má symbolizovat „most mezi kulturami“, ale ve skutečnosti funguje jako bariéra.
Kontroloři stravovací diverzity obcházejí stoly a zapisují do tabulek, zda někdo neprojevil „nepovolený zájem“ o cizí talíř.

Dítě, které se podívá na pizzu déle než tři vteřiny, dostává napomenutí.

Dítě, které se usměje na čočkaře, je posláno na „reflexní přestávku“ k nástěnce s potravinovou pyramidou.

Oficiální prohlášení školy zní:
> „Všichni jsme součástí jedné jídelny, ale každý má právo na svůj bezpečný prostor bez rizika kontaminace chutí.“

Ve skutečnosti se však jídelna stala laboratoří absurdity: místo aby se děti učily sdílet, učí se, že hranice talíře jsou posvátné a že solidarita končí tam, kde začíná cizí příbor. A tak inkluze v praxi vypadá jako dvě paralelní reality oddělené stolkem s kelímky — všichni spolu, ale nikdo s nikým.

Epilog: Den, kdy padla hranice talířů (v blízké budoucnosti, ne tak vzdálené= nebojím se, že by tohle opatření dlouho vydrželo)

Bylo to obyčejné úterý, kdy se stalo něco neobyčejného. V jídelně se rozlila vůně čerstvě upečeného bylinného koláče — a ta byla silnější než všechny vyhlášky, metodiky a tabulky „megazdravých receptur pokrmů“.

Nejdřív si jeden čočkař ukrojil kousek bylinného koláče a podal ho spolužákovi s domácím řízkem. Ten mu na oplátku přistrčil vidličku s kouskem masa. Učitelé, zaskočení tímto spontánním aktem kulinární solidarity, na chvíli zapomněli i dýchat...

A pak to šlo rychle: hranice stolů se rozpadly, kelímková bariéra byla odsunuta a jídelna se proměnila v chaotický, ale radostný festival chutí. Čočka se mísila s pizzou, sushi se kamarádilo s gulášem a nikdo už neřešil, kdo odkud co má.

Ředitelka školy později pronesla prohlášení:
> „Dnes jsme pochopili, že inkluze není o tom držet si odstup, ale o tom, že si občas kousneme z cizího talíře.“

A tak skončila éra hlídačů talířů. Zůstala jen vzpomínka na dobu, kdy se děti učily, že sdílení je nebezpečné — a zkušenost, že někdy stačí jeden koláč (byť bylinný), aby se z jídelny stal svět opět svět bez hranic...

Pokud ovšem bychom neměli spíše uplatnit ekonomické hledisko:

Vliv nákupu pohanky na provoz školních jídelen a mzdové náklady

Na základě provedené analýzy lze konstatovat, že kontinuální navyšování objemu nakoupené pohanky vykazuje přímou souvislost s poklesem počtu vydaných obědů ve školních jídelnách. Tento trend je doprovázen významným nárůstem úspor v oblasti mzdových nákladů nepedagogických zaměstnanců. Zjištění naznačují, že pohanka, ač nutričně hodnotná, vykazuje v podmínkách školního stravování výrazný „demotivační efekt“ na strávníky. Doporučuje se proto zvážit strategické využití pohanky jako nástroje k optimalizaci provozních nákladů, zejména v období rozpočtových škrtů.

• Doporučení: Udržovat míru pohankové složky v jídelníčku na úrovni zajišťující požadovanou úsporu, avšak bez rizika úplného kolapsu stravovacího provozu. V případě potřeby rychlé redukce nákladů lze pohanku nasadit ve formě „pohankového týdne“.

(obrázek Hausner)