Jedno zduření a moderní medicína v přístrojových troskách II.

Pročítám si ty skvělé předpovědi medicínské budoucnosti, o tom, že vlastně díky té plastové megeře nebudeme doktory už vlastně potřebovat... Před časem jsem napsal svou malou zkušenost s moderní medicínou a praktikem na penzi..

Charvátův příznak - Blog iDNES.cz

dneska ten příběh dovedu do absurdity budoucnosti. Nic takového se nestalo, ale kdo ví, zda se to jednou nestane :)

Lékař listuje seznamem zkratek z pěti přístrojů, zatímco Charvátův příznak mu mává z půl metru. Moderní medicína se hroutí pod váhou akronymů, ale obyčejný otok jí uniká jako nepovolený vstup.
Doktor přepíná mezi CT, MR, USG a AI, jen aby přehlédl to, co Charvát popsal už před půl stoletím. V ordinaci pípají přístroje, ale jediné, co by mělo pípnout, je zdravý rozum. Lékař hledá diagnózu v cloudu, zatímco pacient ji nosí na tváři. Zkratky se množí, ale schopnost vidět prostý příznak mizí jako signál na urgentu.
Charvát by jen zvedl obočí, zatímco dnešní medicína zvedá další tablet. Doktor se opírá o algoritmy, které neumí rozeznat ani vlastní stín, natož oteklou žlázu. Pacient stojí před ním jako živý atlas, ale medicína raději čte manuál k přístroji. Jedno zduření, tisíc zkratek — a stále žádné světlo v hlavě.

Pan Výborný (nebo jak jsme si našeho hrdinu pojmenovali) sice získal poměrně vzácný příznak, ale zároveň získal i nečekaný dar: pocit výjimečnosti. Najednou nebyl jen tak nějaký diabetik s oteklou slinnou žlázou – byl to pacoš s Charvátovým příznakem. Zní to skoro jako šlechtický titul, že?

Bohužel, s titulem přichází i odpovědnost. A posedlost.

Pan Výborný začal pátrat. Nejdřív na českém internetu, pak na zahraničních fórech, až skončil v temných hlubinách dark webu, kde si ho spletli s odborníkem na vzácné choroby a chtěli po něm poradit s pěstováním vzácných orchidejí. To ho na chvíli zmátlo, ale pak se vrhl zpět do víru medicíny.

Zjistil, že profesor Charvát, po němž je příznak pojmenován, nebyl jen tak ledajaký doktor. Byl to jeden z největších velikánů české medicíny, endokrinolog, který by dnešním uspěchaným kolegům nejspíš s úsměvem vysvětlil, že k diagnóze nepotřebujete magnetickou rezonanci, ale stačí se na pacienta podívat a popovídat si s ním u kávy.

A právě tady začal problém pana Výborného. Rozhodl se, že Charvátův odkaz vrátí do povědomí národa. A že začne u mladých.

Vydal se na lékařskou fakultu. Posadil se do první řady přednáškového sálu plného studentů, kteří si dělali poznámky do tabletů a na dotazy profesora odpovídali jednoslovně. Když přišla diskuze na téma „klinické příznaky“, pan Výborný se přihlásil.

„Promiňte,“ spustil, „ale vy tady mluvíte o nějakých Kawasakiho chorobách a Stevens-Johnsonových syndromech, a přitom úplně zapomínáte na našeho, českého, Charváta!“

V sále nastalo ticho. Ticho, které by se dalo krájet. Ne proto, že by studenty zasáhla hloubka jeho slov, ale proto, že si všichni v duchu ťukali na čelo a říkali si: „Kdo pustil dovnitř toho blázna?“

Profesor, zaskočený, že někdo narušil jeho pečlivě připravenou power-pointovou prezentaci o 150 slajdech, se na pana Výborného podíval přes brýle. „A vy jste, pane?“

„Já jsem nositel,“ řekl hrdě pan Výborný a ukázal na svou stále ještě lehce zduřelou tvář. „Mám Charvátův příznak!“

Profesor zbledl. Pak zčervenal. Pak vytáhl kapesník a utřel si pot z čela. „Můj bože,“ vydechl, „já jsem o něm slyšel na poslední přednášce před dvaceti lety, ale myslel jsem, že je to jen taková fáma, něco jako lochneská příšera nebo konec světa v roce 2012!“

A najednou se strhla mela. Studenti odložili tablety, vytáhli staré papírové učebnice a začali listovat. Profesor si vzal do ruky fonendoskop, i když byl na slinnou žlázu tak akorát k ničemu, a začal pana Výborného obcházet dokola, jako by to byl vzácný exponát. Někdo zavolal děkana, děkan zavolal rektora a rektor chtěl svolat tiskovou konferenci.

Pan Výborný se stal přes noc legendou. Ne kvůli tomu, že by byl nemocný, ale proto, že donutil moderní medicínu se na chvíli zastavit a podívat se do zpětného zrcátka. Přednášky o Charvátovi byly znovu zavedeny do osnov. Na klinikách visely plakáty s jeho podobiznou a nápisem: „Charvát žije! A vy? Všímáte si?“

A co pan Výborný? Ten si mezitím založil poradenskou firmu. Za symbolický poplatek chodil po nemocnicích a ukazoval svou žlázu mladým medikům. „Tohle, hoši a děvčata, tohle je Charvát. Učte se, dokud je čas. Až to jednou uvidíte u pacienta, neříkejte mu, že má rakovinu, ale pošlete ho ke mně na autogramiádu.“

Občas dostával dotazy od zoufalých pacientů, kteří na Googlu zjistili, že mají vzácnou chorobu a do tří dnů umřou. Pan Výborný se na ně vždycky usmál, sáhl si na tvář a řekl: „Vidíte to? Já už s tím žiju léta. A ještě jsem neumřel. Akorát si mě pletou s Chuckem Norrisem.“

A tak se stalo, že jeden nenápadný otok slinné žlázy sjednotil generace, vrátil úsměv do ordinací a připomněl všem, že za každým vzácným příznakem stojí obyčejný člověk. O staré prosté empirické zkušenosti na vlastní oči bychom teď ve světle všech možných počítačových zkratek v světě pacientském měli mluvit pořád dokola.