Jak přežít v době, kdy má vaše matka méně vrásek než vy

Jak poznat fake? ​Pokožka z reklamy na jogurt: Pokud vypadá jako vyžehlený marcipán bez jediného póru, je to avatar. Zubní symfonie: AI jich má občas v puse třicet dva… v jedné řadě. Nebo mu chybí dásně. ​

Hned první věta vyvolá možná bouři: v soutěži o to, kdo vypadá víc jako člověk, začínáme prohrávat s tím, co samo o sobě nemá ani tvář. AI generátory obličejů se nestydatě flákají v našem vlastním oboru – být nedokonalí – a my jsme tak zmatení, že potřebujeme pětiminutové školení, abychom poznali, kdo je náš sourozenec a kdo jen chladná simulace z nul a jedniček. A to nemluvím o tom, že existují lidé zvaní „super-rozpoznávači“, kteří v tom jsou o něco lepší, což v praxi znamená, že místo aby si spletli vlastní babičku s AI, spletou ji jen čtyřikrát z deseti. Takový je přesně výstup jedné studie z univerzity v Leedsu.

Výzkum, který by se klidně mohl jmenovat „Panika pro pokročilé“, odhalil jasný recept na úspěch: buď se narodíte s mozkem, který si pamatuje každý pór od mateřské školky, nebo si dáte před testem kávu a pětiminutovou přednášku. Druhá skupina pak s hrdostí hlásí: „Tento člověk je fake, má podezřele dokonalé uši a nezdá se, že by ho kdy trápil nedostatek spánku nebo existenciální úzkost.“ To je ta pravá lidská intuice.

AI, naše digitální dítě, vytváří tváře pomocí dvou algoritmů, které se přou jako staří manželé. Jeden říká: „Udělej něco reálného!“ a druhý odsekne: „Tohle vypadá jako brambora s vlasy!“ Po několika takových hádkách vyplivne výsledek: bytost tak bezchybná, že by se za ni nestyděl ani anděl z reklamy na pleťový krém. A právě v tom, zaplatpanbuh, je onen oříšek. Zapomněla, že skutečný člověk je jako polotovar: jeden zub křivý, jedno oko línější, vlasy, které vypadají, jako by právě zažily malou místní bouři. AI zatím nepochopila krásu neúspěchu.

A tak se učíme hledat známky robotického původu. Chybějící zuby? Výborně, AI zřejmě předpokládá, že v budoucnosti bude dentální hygiena tak dokonalá, že zuby nebudeme potřebovat. Podivné efekty kolem vlasů? Jasný signál, že stroj si není jistý, kde končí hlava a začíná prostor. Reálný člověk má tyto hranice vyřešené pomocí principu „asi někde tady“.

Nejvtipnější na celé situaci je však naše zoufalá snaha zůstat relevantní. Vymýšlíme školení, testy, děláme z lidí detektory falzifikátů, zatímco AI si v koutku klidně vylepšuje svůj kód a přemýšlí: „Dobrá, příště přidám pár váčků pod oči a jednu jizvičku po nešťastné dětské příhodě s koloběžkou. To je přece to, co milujete, ne?“

Realitu už nedefinuje zrcadlo, ale výpočetní výkon. A možná bychom si měli prostě přiznat, že pokud je něčí tvář „víc než skutečná“, pak je naše skutečnost prostě trochu nedostatečná. Ale máme jednu velkou výhodu: my můžeme jíst pizzu, plakat u smutných filmů a mít špatný den. To nás AI jen tak nenaučí. Pokud tedy zrovna neprogramuje svého nástupce, který bude umět simulovat i záchvat smíchu po tom, co vám spadne zmrzlina na zem.

Jak tedy rozpoznáte, kdo je ten a onen? Těžko, hodně těžko. Nejspíš to bude muset skončit reálným pozváním na kafe...když přijde, tak... , no jo, ale ona taky přijít nemusí... tak vám vážně nevím...