Jak mne málem v Tunisku podruhé oženili

Jsou chvíle, kdy si člověk říká: „Tohle nechci nikdy zažít znovu.“ A pak přijde čas, pivo, kamarádi… a najednou je z toho zlatý hřeb večera.

Jak jsem se svým malým exkurzem do politiky přesvědčil, tohle téma mi nesvědčí. Hned jsem to schytal – a tak to má být.

Můj tuniský incident je přesně ten případ.

Tehdy to byla scéna jak z levného thrilleru: prašná cesta, dvě podezřelé postavy, nůž na palubce a já, který se potil tak moc, že jsem mohl zásobovat místní oázu. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se stal hlavním hrdinou dokumentu „Jak nepřežít studium“.

Bylo mi tehdy málo přes pětadvacet (kdeže ty časy jsou) a vyrazil jsem na jazykový kurz arabštiny do Tunisu. Psal se začátek devadesátek a já se při toulkách severní Afrikou ocitl na prašné silnici ostrova Džerba. Dnes si už neumím představit, že bych něco podobného zkusil. Tehdy jsem ale stopoval všude – i tam, kde by mě to dnes ani nenapadlo.

Jenže…

Vedro bylo takové, že by i velbloud řekl: „Dneska ne, díky.“ Byl ramadán a provoz téměř ustal. Stál jsem na kraji silnice, mozek se mi vařil v lebce jako vajíčko natvrdo. Základní stopařské pravidlo: jezdit jen s jedním řidičem , jsem odhodil hned, jak zastavila bílá dodávka se dvěma chlapíky. Venku horko jako z fénu, uvnitř vzduch, který by se nedal krájet ani mačetou. Nastoupil jsem s nadějí, že mě vezmou přes kantaru na pevninu.

Ujeli jsme sotva pár set metrů, když řidič bez jediného slova odbočil z hlavní cesty. Nejprve mezi olivovníky, pak cesta změkla v prašnou stezku… a nakonec jsme byli uprostřed ničeho. Polopoušť. Žádné domy, žádná auta. Jen hnědá zem a žlutá obloha.

Zastavili. A pak to přišlo.

Spolujezdec se otočil. Přátelský úsměv byl pryč. Na palubce se objevil nůž. „Flús. Peníze. Dej.“

Řekl to klidně, ale v jeho očích nebylo místo pro vyjednávání. V tu chvíli se ozvala moje amygdala – ta malá, prastará část mozku, která kdysi řídila útěk před šavlozubými tygry. Žádný rozum, žádný plán. Jen syrový instinkt přežití. A ten instinkt měl podobu jazykového výbuchu.

Vytryskl ze mě vodopád slov. Hybrid všech jazyků, které kdy prošly kolem mé hlavy. Začal jsem česky, protože panika je národní:

„Počkejte, já… já nemám…!“ Přepnul jsem do angličtiny, protože ta je univerzální: „I am just a student in Bourguiba University, please…“

Pak se ozvala zrezivělá němčina z gymplu: „Kein Geld, wirklich!“

A nakonec – jako vrchol zoufalé lingvistické pyrotechniky – jsem vypálil arabštinu. Prudce, špatně, ale s nasazením člověka, který už vidí svůj životopis v nekrologu:

ANA TÁLIB! NAQRA L-ʿARABIJA FI TUNIS! MA ʿANDÍŠ FLÚS! LÁ, MUŠ HEKKA! FADLAK!

(Zhruba: Já student! Studuju v Tunisu! Nemám peníze! To ne, prosím!)

Byl to nesouvislý, hysterický blábol doprovázený rozhazováním rukama, kroutěním očí a kdovíčím ještě. Dnes už si to ani neumím představit. Tehdy ze mě létala všechna slova, která jsem se za měsíc naučil.

A stalo se něco skoro magického... Oni ztuhli. Takový efekt ani google translátor nedokáže...Pchá!!!

Výraz se jim změnil z chladné vykořisťovatelské neutrality v naprosté konsternování. Teď kouleli očima oni.

„Počkat… tenhle tlustý magor se učí náš jazyk? Proč? A proč o tom mluví jako posedlý, když ho chceme obrat?“

Byl to dokonalý psychologický kotrmelec. Čekali strach, pláč, odevzdané kapsy. Místo toho dostali multijazykový seminář vedený upoceným Čecháčkem. Agrese z nich vyprchala. Zůstalo jen zmatení.

Řidič mávl rukou.

„Tf!“ odfrkl, jako by odehnal otravný hmyz – v tomto případě moje jazykové šílenství.

Nastartoval, otočil dodávku zpět k silnici a vybídl mě, ať nastoupím. Co jsem měl dělat. Jeli jsme dál v trapném tichu, které přerušovalo jen moje těžké dýchání.

Když jsme najeli na hráz, atmosféra povolila. Aby prolomili ledy – nebo si ověřili, jestli jsem normální – spustili rodinný dotazník:

„Qaddéš ʿandek men mrra… Tak kolik máš manželek?“

Nechápal jsem, kam míří, tak jsem odpověděl:

„Jednu. A fakt to stačí.“

Řidič se na mě podíval do zpětného zrcátka. V jeho očích se objevilo nové pochopení. Praktické.

„Tak vidíš. To je ten problém. Jedna nestačí. My ti jednu půjčíme, zařídíme… a bude klid.“ Což jsem spíše vytušil z jejich úšklebků a z dvou slov, která jsem pochytil.

Vysadili mě na pevnině. Dokonce jsme si potřásli rukou. Jak upřímné to z mé strany bylo, netřeba popisovat.

„Bůh tě ochraňuj,“ popřál mi ten aktivnější z dvojice.

„Ma as-saláma,“ vyhrkl jsem a sledoval, jak odjíždějí.

Ten den jsem se naučil dvě věci:

1. Slovo dokáže být údernější než pěst.
2. Když tě v Tunisu nakonec neokradou, pokusí se ti alespoň zachránit manželství.
   Což se mu – stejně jako mně – nepodařilo.

Dneska už se tomu směju. V hospodě to vyprávím tak často, že už mi to skoro nikdo nevěří. A já se jim nedivím – kdyby mi někdo tvrdil, že se z ozbrojeného přepadení dostal díky tomu, že spustil arabsky jako opilý muezzin, taky bych si ťukal na čelo.

Ale tak to je: Ošklivé zážitky se časem mění v legendy. A ty nejlepší legendy se rodí tam, kde se nejvíc směje – u stolu, kde pivo teče a někdo řekne: „Hele, Milane, pověz jim tu historku z Tunisu… tu, jak jsi přežil díky lingvistickému záchvatu.“

A já ji samozřejmě povím. Protože když už jsem to přežil, tak ať to aspoň baví.