Jak jsem se ztratil v letopočtu a místopisu

Když jsem se poprvé pustil do WenWare, čekal jsem jen další z mnoha digitálních hříček. Banální únik z reality, který na pár minut ukradne pozornost a pak tiše zmizí v zapomnění.

Místo toho mne hned první obraz

Co kdyby vás jediná hra dokázala vymazat z vašeho vlastního času?
Když Milan poprvé spustil WenWare, čekal jen neškodný digitální únik z reality. Místo toho se ocitl na ulici, kterou nepoznával, pod neony v cizích barvách a mezi lidmi, pro které byl jen nepatřičným stínem.
Začal horečnatě hledat stopy. Zkoumal zašlé cedule, cizí uniformy i praskliny v asfaltu. Snažil se ze všech sil uhodnout, ve kterém roce vlastně uvízl. Jenže čas ve WenWare není přímka: je to neúprosný labyrint. A čím více odpovědí Milan nacházel, tím více se mu jeho vlastní svět drolil pod rukama. Chvíli stál v páchnoucí ulici plné zoufalství, vzápětí ve starém přístavu pod vlajkami neexistujících impérií.
A pak se zmýlil. Ne o rok, ne o dekádu. O celé století.
Ponořte se do atmosférického příběhu Muž, který ztratil svůj rok. Sledujte fascinující výpravu člověka, který se přestal ptát na správné letopočty a začal hledat pravdu ukrytou ve stínech zapomenutých epoch.
Vstupte do WenWare. Ale pamatujte – některé hry nejsou hry a z některých cest už se nelze vrátit.

paralyzoval s takovou intenzitou, jako bych se zničehonic lekl vlastního stínu. Ocitl jsem se totiž uprostřed města, které jsem nepoznával a v neurčené době.
Vzduch tam voněl jinak. Nad hlavou bzučela praskající neonová reklama, jejíž tlumené barvy neodpovídaly ničemu, co bych znal ze svých dětských vzpomínek. Kolem proudili lidé; jejich tváře byly lhostejné, předstírali, že mne nevidí, ale z každého jejich letmého pohledu čišelo němé vědomí, že tenhle cizinec do jejich světa nepatří.
„Kde to jsem?“ blesklo mi hlavou jako první.“Kdy jsem?“ následovalo vzápětí.
Třetí otázka už nepřišla. Zastavila ji náhlá, mrazivá jistota, že čas v tomto podivném světě ztratil svůj pevný tvar a rozléval se všemi směry jako těžký olej na hladině vody.
Začal jsem horečnatě pátrat po záchytných bodech. Zkoumal zašlé cedule na obchodech, střihy obnošených uniforem, specifické křivky tehdejšího písma, dokonce i zrnitost a odstín popraskaného asfaltu pod svýma nohama. Hledal jsem cokoliv, co by prozradilo, jestli jsem uvízl v šedi roku 1989, v poválečné nejistotě roku 1956, nebo v nějakém alternativním letopočtu, který se v učebnicích dějepisu nikdy neodehrál.
Jenže čím více drobných stop jsem nacházel, tím více se okolní svět drolil pod rukama. Každá zdánlivá odpověď představovala jen klíč k dalším dveřím, za nimiž čekala úplně nová epocha. Chvíli jsem stál v páchnoucí, deštěm smáčené ulici, kde se zoufalí lidé do krve hádali o cenu skrojku chleba. Pak mne zničehonic obklopil slaný vítr v přístavu, kde se na stěžních majestátních lodí třepotaly zašlé vlajky impérií, která už dávno pohltil čas. A jindy jsem se ocitl ve zlověstně tichém městě, kde se zdálo, že se celá existence zastavila uprostřed nedokončené věty.
A pak se to stalo. Uhodl jsem ... špatně.
Nemýlil jsem se o pouhý rok. Ani o dekádu. Zmýlil o celé století. WenWare mi omyl vpálilo do tváře bez jediné kapky milosti. Chladně, naprosto přesně a neosobně: jako chirurg, který pacientovi bez sebemenších emocí sděluje fatální diagnózu.
V tu chvíli se ve mne něco zlomilo. Přestal jsem se hnát za správnými letopočty. Začal jsem se ptát sám sebe. Kolik času v sobě vlastně nosí člověk, který se ztratí v nekonečných vrstvách dějin? A kolik času mu vůbec může zbýt, když se jednoho dne pokusí najít cestu zpět?
Každý další zachycený okamžik už pro mne nebyl hádankou, ale zrcadlem. Někdy bylo to zrcadlo pokřivené, jindy nesnesitelně kruté, a občas natolik ostré a přesné, až se mi z toho zjištění svíral žaludek. Až jednoho dne: možná bylo sychravé ráno, možná hluboká noc, na tom už nezáleželo, pochopil jsem, že už dávno nehledám letopočet. Hledal jsem hluboko ve své paměti události a místa, která měla kdysi v čase svůj nezadatelný význam, události, které bych měl znát, protože pořád mám to staré analogové vzdělání...
Hledal jsem příběh skrytý za oponou každé vybledlé fotografie. Hledal jsem osudy lidí, kteří v těch kulisách dýchali, milovali a umírali. Hledal jsem hlas světa, který se mi celou tu dobu snažil něco důležitého říct.
WenWare přestal být uchvatnou hrou, ale nástrojem k připomenutí. Je v prohlížeči, je zdarma...Stal se pro mne občasným průvodcem mým alzheimerem. Cesta, která se neptá, jestli na ni máte čas, ale prostě vás neúprosně vede dál.
A tak se k ní vracím. Protože některé cesty zkrátka nelze odmítnout. A některé hry ve skutečnosti nejsou vůbec hry: jsou to jen brány, kterými člověk musí projít, aby se naučil dívat na svět úplně jinýma očima.

PS: Nestává se, že bych se někdy pustil do nějaké online hry. Jenže..výjimky potvrzují pravidlo.. tohle je totiž vážně jinak...a to ještě ani tu dějepravu neučíme druhé, ale sebe ...