Jak jsem se oženil omylem kvůli svému egu

Ano, čteš správně. Kvůli svému egu. Hloupost, co? Teď už to vím taky, ale tenkrát bylo mé ego přiměřeně odpovídající mé tehdejší hmotnosti...

No jo, málem to bylo jako když si v obchodě omylem místo mléka koupíš kefír, ale řekneš si „eh, to nějak dopadne“. Jenže kefír si nevezmeš před svědky a matrikářkou.

Moje první ex se po našem rozvodu vdala tak rychle, že jsem měl podezření, že ženicha skladovala někde ve sklepě jako zavařeninu. Což vlastně byla docela pravda. V jedné chvíli i pod postelí... A já, hrdina tragikomedie, jsem se rozhodl, že jí ukážu! Když ona, však já taky! Taky se dokážu oženit! Hned! A ještě rychleji! A lépe! Basta! A s větším dortem, který bude mít tolik pater, že si na něj požádáme o stavební povolení!

A tak jsem sáhl po první ženě, která se namanula. To sáhl, berte prosím v tomto případě obrazně. Byla to ta pravá po té minulé? Copak vím, v mém tehdejším mentálním rozpoložení to byl rozdíl asi jako mezi „chci“ a „je to jedno“.

Svatba proběhla. Fotky byly taky. A já si připadal jako vítěz. Jenže to byl takový ten typ vítězství, kdy stojíš na stupínku, ale zjistíš, že závod byl v úplně jiné disciplíně, než sis myslel.

Byl to omyl od prvního „ano“. Ale když jedete v tom vlaku pomsty, těžko vystoupíte na zastávce „Rozum“. Ten vlak totiž ani nezastavuje. Jen houká, smrdí po spálené důstojnosti a jede přímo do stanice „No to jsem ale blbec“.

A tak to dlouho netrvalo a já si tu návštěvu místnosti s kladívkem zopakoval. Od té doby se vlastně rozvádím pořád. Ne s ní. Ale se sebou. A mými nápady. Se svým hrdinským já, které si myslelo, že život je olympiáda a exmanželka soupeř.

Rozvod s první ženou mě srazil na kolena. Rozvod s tou druhou mě naučil, jak z těch kolen vstát, aniž bych si přitom utřel slzy o její svatební závoj.

A poučení? Pomsta je jako střelba se zavázanýma očima. Můžete trefit toho, kdo vám ublížil. Ale pravděpodobněji trefíte vlastní nohu, ucho, nebo si omylem vezmete úplně cizího člověka, což je mimochodem přesně ten typ příběhu, který by se skvěle vyjímal na blogu autorky, co píše o tom, jak se dá omylem oženit. Jen já bych tam byl jako prémiový obsah: „Muž, který se oženil omylem dvakrát – a pokaždé z jiného důvodu, ale se stejným výsledkem“.

Shrňme to ironicky a smutně vesele: Stál jsem si za svým. Bohužel, za tím špatným.

Jedu teď na sebe. Hrdě, samostatně, jako muž, který konečně pochopil, že jeho život není závod s exmanželkami, ale spíš orientační běh bez mapy. Jenže i když si člověk myslí, že je velký kapitán vlastního osudu, realita mu občas připomene, že bez správce domácnosti to stejně nejde. Můžu si hrát na nezávislého vlka, ale pak přijde den, kdy zjistím, že odpadkový koš se sám nevynese, prádlo se samo nevyvěsí a lednice se sama nenaplní, i když na ni koukám dostatečně vyčítavě. Takže ano — jedu na sebe. Ale s vědomím, že i sólista občas potřebuje někoho, kdo mu připomene, že existují i takové věci jako houbička na nádobí a že to není dekorace. A to mi těch pár následujících připomnělo vždycky a dost hlasitě.