Jádro jako peklo natřikrát

Milan Smrž zase vytáhl z mrazáku svůj osvědčený apokalyptický boršč či tradiční chicken noodle. V prvním díle přiskákalo peklo. Ve druhém díle přitvrdilo a dorazilo větší peklo.

Ve třetím díle se ukázalo, že pekelná kapacita podlahové plochy už nestačí, a tak musel přihodit ještě několik cisteren konce světa.
Text začíná dechberoucím zjištěním, že lidstvo by sice chtělo mír a jaderné odzbrojení, ale investice do atomu přesto rostou. A to navzdory tomu, že na světě vesele točí energii přes 400 aktivních reaktorů rozmístěných ve 32 zemích.

Pro autora to ale nejsou výsledky inženýrství, nýbrž čtyři sta poboček podsvětí s otevřenou stavební paritou. Je to objev asi tak šokující, jako když s hrůzou zjistíte, že lidé touží po celosvětovém zdraví, ale chirurgové drze dál brousí skalpely.
V podobných textech ovšem fakta neslouží k vysvětlování. Jsou tam jako figuríny v módním salonu: mají slušivý kabátek, ale mozek v nedohlednu a hnou se jen tehdy, když je někdo popostrčí.
Vlastně i titulek „Proč je jádro cestou do pekla?“ září intelektuální poctivostí asi jako kuchařská kniha vydaná kanibalem. Připomíná otázku „Proč je středa přímým důkazem existence marťanských špionů?“ Odpověď je přibitá na vývěsku hřebíkem ještě dřív, než se vůbec o té odpovědi začne mluvit.
Když se podíváme na logiku textu důkladněji, narazíme na fascinující slepou uličku. Pokud je totiž štěpení atomu čistým zlem z dobývání duší, musíme se zeptat, co si počít například s jadernou medicínou. Diagnostické přístroje a léčba onkologických onemocnění pomocí radioizotopů by v tomto světě musely být považovány za ďábelskou léčku: za zvrhlou snahu Antikrista prodlužovat lidem život, aby se mohli déle trápit pohledem na chladicí věže. Kdo by se chtěl léčit z rakoviny ozařováním, je podle této šablony rovnou agentem temných sil, který zrazuje čistotu přírody.
Zatímco autor sype na čtenáře síru, v reálném světě zajišťují tyto reaktory zhruba deset procent celosvětové výroby elektřiny. A co víc, fungují jako naprosto spolehlivá páteř sítě, která se nezhroutí jen proto, že zrovna nefouká vítr nebo slunce odešlo na kutě.

Pro apokalyptické snílky je ale stabilní a nepřetržitý proud v zásuvce strašlivou provokací – co by si proboha počali, kdyby lidem přestali tvrdit, že zítra všichni uhoříme v temnotě?

Když se z textu oklepou ty tuny dramatického patosu, zjistíte, že o věcnou podstatu vůbec nejde. Fyzika a reálná čísla jsou pro autora asi tak atraktivní jako spočítané daně pro rockovou star, a tak je nutné je nahradit čistým morálním kýčem. Kdo nemává transparentem s nápisem „Blíží se konec“, je okamžitě popraven morální gilotinou a označen za spolupachatele záhuby.

Přitom skutečné peklo v energetice obvykle vypadá tak, že vám z cizího plynovodu přišroubují kohoutek a z faktury za elektřinu vám naskočí osypky. Jenže taková provozní realita je pro apokalyptické snílky moc šedivá. Mnohem lepší je krmit čtenáře vizí, že někde v suterénu reaktoru sedí osobně Lucifer v azbestovém saku, sčítá kilowatthodiny a chechtá se u toho jako zloduch v laciné bondovce.
Kdyby se touto metodou psalo o čemkoliv jiném, novinové stánky by brzy přetekly tituly:

„Proč je splachovací záchod přímou linkou do podsvětí?“„Proč je záchrana lidského života v nemocnici tajnou zbraní Antikrista?“„Proč je rohlík s máslem morální potupou lidstva?“a velkolepé finále: „Proč je reálný svět naprostý omyl?“

Celý text není žádná diskuse o energetice. Je to klasická mše pro farníky, kteří si přišli pro dávku posvátného děsu. Kacíři sice mohou namítat něco o termodynamice, stabilitě soustavy nebo záchraně životů v nemocnicích, ale to je jako vysvětlovat holubovi pravidla šachu: jenom u toho rozhází figury a popatří na vás s pohrdáním.

V tomhle divadle mají fakta stejnou úlohu jako záchranná vesta v letadle plném optimistů: jsou sice pod sedadlem, ale nikdo nečeká, že by v nich měl kdokoli plavat.
A tak se čtenář po dočtení nedozví, proč je jádro cestou do pekla.

Dozví se hlavně to, že když někdo napíše „peklo“ třikrát za sebou, nevzejde z toho hluboká analýza. Vznikne z toho jen literární ekvivalent rozbitého budíku, který sice strašně řve, ale kolik je hodin, vám stejně neukáže. Je to prostě trilogie, pokud nebudou ještě díly další.