Inšalláh v horských oázách

Slunce nad tuniskými pískovcovými útesy nebylo hvězdou, byl to kat. Žhnulo do bělostných skal a vyprahlých údolí tak nemilosrdně, že se vzduch chvěl jako nad výhní.

Slunce nad pískovcem nám dávalo zabrat. Všechny barvy světa tu sežralo do jedné: do spalující, oslepující plavě. Pot se z nás lil proudem, ale zážitky se nesmí nechat čekat...

Do této výhně jsme se vydali taxíkem-louage z městečka Tozeur. Řidič se představil jako Salem. Jeho vůz, bílý Renault 21, byl veterán, jehož karoserie nesla mapu tisíců cest v podobě odřenin, promáčklin a lehkého ohnutí pravého předního blatníku. „Ten už něco pamatoval,“ pomyslel jsem si, když jsme se usazovali na zpocené koženkové sedačky. Motor zakašlal, zakuckal se a rozpomněl se na svůj úděl.

Cesta nahoru do horských oáz byla jako výstup do nebeské pevnosti. Salem, muž s tváří z vlašského ořechu a klidem faraona, nás vezl úzkými serpentinami, které se přilepily ke stranám kaňonů jako hadi. Občas mávl rukou k oknu: „Vodopád.“ Nebo: „Oáza.“ Zelené ostrůvky vegetace vypadaly jako zázrak, jako vyplivnutá semínka života uprostřed kamenné pouště a vyprahlého pískovce. Výhledy byly monumentální, oslavující drsnou krásu, která bere dech. I ten horký. Krásný výlet...

Pak ovšem začal sestup.

Salemův klid se začal bortit jako písečný útes při zemětřesení. Serpentiny byly užší, strmější, plné výmolů a ostrých slepých zatáček. Renault přestal kašlat a začal skučet. Brzdy ječely v protestu. Řízení bylo najednou volnější, jako by hrálo svou vlastní hru. My uvnitř jsme mlčeli, soustředěni jen na tu úzkou štěrkem posetou cestu a na bezbřehou propast, která za ní čekala.

A pak to přišlo.

V ostré levotočivé zatáčce, kde se cesta stala pouhým balkonem nad prázdnem, se náhle z protisměru vynořil… beran. Obrovský, rohatý, s vlnou jako špinavý oblak. Stál přímo uprostřed cesty, nehnutě, jako duch hor.

Salem zařval. Jeho noha dupla na brzdu tak prudce, že jsme všichni letěli dopředu. Ozvalo se děsivé skřípění a vůz se začal stáčet do smyku. V tu chvíli jsem viděl Salemovu tvář v zpětném zrcátku. Veškerý jeho klid, veškerá letitá zkušenost se vypařily. V jeho očích byl čistý, syrový, zvířecí strach. A pak se stalo něco, co ten strach umocnilo tisíckrát.

Salem pustil volant.

Jeho ruce, ty pevné ruce, které nás celou dobu vedly, se prudce zvedly do vzduchu, dlaněmi obrácenýma k nebesům. A z jeho hrdla se vydralo zvolání, které nebylo k nám, ani k beranovi, ale k někomu nebo něčemu mnohem vyššímu:

„INŠALLÁH!“

Budiž vůle Boží.

V té chvíli, v tom nekonečném zlomku vteřiny, kdy jsme se řítili k okraji propasti s řidičem, který se vzdal veškeré kontroly, nám opravdu duše „uletěly do kalhot“. Cítil jsem, jak se mi stáhly všechny svaly, jak mi krev ztuhla v žilách. Slyšel jsem tlumený výkřik spolucestující vedle sebe.

A pak se stal druhý zázrak. Renault, ten starý, ošuntělý veterán, se sám, jakoby z vlastní vůle, zarazil. Smyk zastavil pouhý metr od kamenné nástrahy na kraji cesty. Prach, který jsme zvedli, se pomalu začal usazovat.

Beran, nedotčený a lhostejný, na nás chvíli hleděl svýma starobylýma očima. Pak se pootočil a zmizel ve svahu.

Salem pomalu položil ruce zpět na volant. Jeho prsty sevřely umělou kůži tak, že mu zbělely klouby. Zhluboka se nadechl a bez jediného slova se rozjel dál. Jeho tvář byla maskou.

Zbytek cesty dolů byl jako nejdivočejší horská dráha na světě, na kterou jsme nastoupili bez souhlasu. Každá zatáčka, každý výmol. Ale dojeli jsme. Když Renault zastavil na okraji Tozeuru a Salem s námahou vytáhl klíček ze zapalování, bylo ticho tak hutné, že by se dalo krájet.

Podíval se na nás přes rameno. V jeho očích už nebyl strach, ani klid. Byla v nich únava tisíců kilometrů a pokora před něčím, co přesahuje člověka. Usmál se slabě, jen koutky úst.

„Vítejte zpět,“ řekl tiše.

Vystoupili jsme na třesoucích se nohách. Vzduch, který nás obklopil, byl stále horký, ale po tom, co jsme zažili, přišel jako osvěžující vánek. Podívali jsme se na sebe. A pak jsme se začali smát. Smáli jsme se divoce, hystericky, ze směsi úlevy, vyčerpání a zázraku, že žijeme.

Salem, náš řidič, který nás svěřil do rukou osudu, už odjížděl. Bílý Renault mizel v závoji prachu, nesoucí svého kormidelníka dál, k dalším cestám, dalším serpentinám, dalším „Inšalláh“.

A my jsme stáli a věděli, že jsme si z hor nepřivezli jen obrázky vodopádů a skal. Přivezli jsme si příběh. Ten nejlepší druh příběhu – ten, který jste přežili.