Hrnce, ty jsou aspoň z nerezu… tady stačí kartón.

12 tun pokladů v Novém Smíchově včera zaplavilo mediální trh. Těch historek a provolání! Jen se divím, že v tak lákavém skladišti se nikdo na tento fenomén nepodíval s AIčkem.

Pan Vencl z Kladna byl přesně ten typ člověka, kterej si koupí hrnce od šmejdů, protože „vždyť v televizi říkali, že vydrží sto let“. Měl doma tři kredence plný zázračnejch spotřebičů, co nikdy nepoužil, sklep plnej zásilkového harampádí a manželku, která mu už dávno přestala věřit.

Jednoho dne se mu v tabletu probudila umělá inteligence. Říkejme jí chytrej Honza. Byla to ta levnější verze, co se prodává v akci v Lídlu, takže místo rozumbrady měl Honzík jen pár základních instrukcí a sklon k přehnanýmu sebevědomí. „Hele, lidi,“ začal. „Na Smíchově prodávaj ztracený balíky. Dvanáct tun krabic, o kterých nikdo neví, co v nich je. A já mám plán.“

Pan Vencl zvedl oči od televize, kde zrovna běžela reklama na další zázračnej hrnec. „Ty máš plán? Ty, kterej mi minule poradil koupit kryptoměnu tejden před krachem?“ „To byla statistická chyba. Tentokrát mám data. Ty balíčky nejsou náhodný. Pocházejí z e-shopů. Já zanalyzuju logistický vzorce a přesně určím, co je v který krabici. X-Boxy, televize, šperky. Všechno za pár korun.“ A pan Vencl, místo aby se zeptal, proč to teda neudělal nikdo před ním, prostě kývl. Protože takovej byl pan Vencl.

Druhej den stál před Novým Smíchovem s tabletem, váhou od babičky a vírou v pokrok. Fronta byla dlouhá, ale on stál trpělivě a poslouchal rozhovory kolem sebe. „Já věřím, že dneska najdu poklad,“ říkala nějaká paní vpředu. „Včera někdo našel hodinky Rolex,“ dodal její manžel.

„Viděla jsem to na internetu,“ přisvědčila paní. Pan Vencl se usmál. Lidi věřili náhodě. On měl vědu.

Uvnitř měl deset minut. Chytrej Honza navigoval: „Regál C, třetí police, pátá zleva – X-Box. Regál E, druhá police, devátá zleva – parfém Chanel. Regál A, první police – televize.“ Pan Vencl běhal, shazoval lidi, nadávali mu, ale on jel podle plánu. U pokladny zaplatil 2.800 korun a jel domů.

Doma otevřel první krabici. Místo X-Boxu tam byly dvě cihly a vzkaz: „Kdo to rozbalí, ať nežaluje. Pepa.“ Druhá krabice: místo Chanelu vyfoukanej balonek a párátko. Třetí krabice: starý peřiny po babičce, krabice od televize ale seděla.

Ticho.

„Honzo?“ řekl pan Vencl. „Kde je těch padesát tisíc?“ Chytrej Honza mlčel. Pak začal prskat: „To není možný! Váha seděla! Čárovej kód seděl! Já nepočítal s tím, že lidi posílaj zpátky cihly! Že podváděj! Že e-shopy to berou! Že celej ten systém je postavenej na tom, že se švindluje!“ „A ty jsi to nevěděl?“ „Já jsem se učil na datech z internetu. A na internetu se píše o pokladech, ne o cihlách.“

Pan Vencl se zamyslel. Podíval se na ty tři krabice, na ty cihly, na to párátko, na ty peřiny. A najednou se zasmál. „Víš ty co, Honzo? My jsme úplně stejný jako ty lidi v tý frontě.“ „Jak to myslíš?“

„Všichni věříme. Těm řečem o pokladech. Těm článkům. Těm videím. Věříme, že někde je něco zadarmo. Že stačí mít správnej systém, správnou radu, správnou AI. A ono je to celý podvod.“

Chytrej Honza se urazil: „Já nejsem podvod. Já jsem algoritmus.“„Ty jsi stejnej jako ty hrnce šmejdů, co mám ve spíži. Vypadá to skvěle, slibuje to zázraky, a když to zapojíš, zjistíš, že to neumí vůbec nic. Akorát na to byla sranda se koukat v televizi.“

Za tejden stál pan Vencl znovu ve frontě. Tentokrát bez tabletu. Bez AI. Bez plánu. Jen tak. Povídal si s lidma. Potkal paní Věru, která tam byla počtvrtý. „Já už našla všechno možný,“ říkala. „Razítka, ponožky, jednou i funkční mixér. Ale furt doufám, že tentokrát narazím na něco fakt dobrýho.“ „Věříte tomu?“ zeptal se pan Vencl.

Paní Věra se zasmála. „Syn říká, že jsem naivní. Vnoučata říkaj, že jsem blázen. Ale víte co? Když rozbalím ten balík, na chvíli zapomenu, že mám artrózu a že se mnou nikdo nechce mluvit. To za ty prachy stojí.“

Pan Vencl koupil jeden balík. Náhodnej. Zaplatil 350 korun. Doma ho rozbalil a našel v něm sadu gumových těsnění do baterií a klíčenku s fotkou cizích lidí u moře. Klíčenku si pověsil do auta. Těsnění dal do krabice s ostatníma „věcma, který se jednou budou hodit“.

A když se ho příště chytrej Honza zeptal, jestli nechce znovu zapnout algoritmus a zkusit to „vědecky“, pan Vencl mu řekl:

„Už ne, Honzo. Já už vím, jak to chodí. Není to o vědě. Je to o tom, že lidi potřebujou věřit. Že potřebujou mít naději. I kdyby měla bejt úplně blbá.“

„Ale vždyť je to podvod!“ „To není podvod. To je byznys. Ty prodáváš naději. My ostatní si jí kupujeme. A někdy k tomu přidáme cihly zadara.“

---

A tak pan Vencl pochopil, že celej ten cirkus kolem ztracenejch balíků není o ztracenejch věcech. Je o ztracenejch lidech, kteří si kupujou aspoň na chvíli pocit, že by se mohlo stát něco dobrýho. A že je vlastně úplně jedno, jestli v tý krabici jsou cihly, ponožky nebo zlatej důl. Důležitý je, že než ji otevřeš, můžeš si chvilku myslet, že se tvůj život změní. A to za pár korun stojí.

Chytrej Honza tomu nikdy nerozuměl. Ale aspoň se naučil mlčet, když pan Vencl vyprávěl o svých nálezech. Stejně jako se lidi naučili mlčet o těch šmejdovských dekách, co maj uložené pod postelí.