Honza míří do světa...na Žižkov a zase zpátky

Kdo by to byl řekl, že jazyk Komenského jednou skončí jako přívěsek korporátních manuálů a startupových pitchů. Místo toho, abychom “uvedli novou službu”, budeme slavnostně “launchovat”.

Honza stojí na kraji světa — tedy na Florenci — a s výrazem muže, který právě objevil self‑actualization, vypouští do prostoru jednu anglikanistickou perlu za druhou. Každé jeho slovo se třpytí jako powerpointová prezentace z roku 2007: „Basically, “, „Long šort...“

Za ním se táhne procesí české reality: paní s taškou z Lidlu, která nerozumí ani slovu, ale instinktivně cítí, že je to nějaká forma ohrožení; studentka pedagogiky, která si zapisuje „anglické fráze pro třídní schůzky“; a postarší pán, který si myslí, že Honza mluví o počasí.

Honza mezitím pokračuje, jako by měl jazyk připojený na API britského ministerstva školství.

• „Launchnem projekt…“ pronese, jako by právě řešil geopolitiku.
• „Je to dost tricky…“ dodá, zatímco přechází přechod na Žižkově.
• „I’m not gonna lie…“ řekne, ačkoli se ho nikdo na nic neptal.

Každá fráze se vznese nad Prahou jako lehce unavený dron, chvíli krouží, pak se zachytí o anténu paneláku a pomalu vyhasne.

A když se Honza konečně otočí zpět směrem domů, pronese závěrečnou větu, která se stane jeho osobním mission statement:
„So yeah…wow!!!.“

A svět — tedy Žižkov — se na okamžik zastaví, aby to vstřebal.

Česká řeč v éře globálního mindfuku aneb Proč “launchovat”,
a ne spustit projekt

• Že místo toho, abychom “uvedli novou službu”, budeme slavnostně “launchovat”.
• Že nepožádáme kolegu o “schůzku”, ale pozveme ho na “meeting”, ideálně “one to one”, protože jinak by snad ten meeting ani nestál za to vstát od stolu.
  
  Je to fascinující proces. Čeština, ten malej, ubohej rybníček ve světě globálních oceánů, prostě nemá šanci. Nemáme přece slova pro věci jako “spuštění”, “uvedení” nebo “zahájení”. To jsou přežitky. To je stará škola. My dneska nežijeme, my “lajfujeme”. My nepracujeme, my “pracujeme na sobě”, abychom mohli být co nejlíp “fit” na ten příští “brainstorming”, kde budeme “sharovat” svoje “insajty”, zatímco se tváříme, že víme, co to sakra znamená.
  
  A nejde jen o korporát. Ono to prosáklo vším. Už si ani nekoupíme rohlík, jdeme si prostě “zašopovat”. A když nám prodavačka podá špatný rohlík, neřekneme “promiňte”, ale “sorry”, protože to zní líp. Míň konfrontačně. Víc cúúl. Doma si pak dáme “svařák” a řekneme si, že je to vlastně takovej náš jinej “hotvajn”, jo, pro ty, co by nerozuměli.
  
  Nejvíc mě ale dostává ta korporátní hantýrka. Ta snaha “myslet out of the box”, když často ani nevíme, v kterým jsme vlastně “boxu”. Scházíme se na “callech”, děláme “follow-upy” a chystáme “reporty”. Všechno musí bejt “on track”, ideálně s jasným “deadlinem”. A když se náhodou zeptáte, co to vlastně děláme, dozvíte se, že “managujeme změnu” nebo “alokujeme zdroje”. Prostě perly.
  
  Je to tak krásně světový. Tak hrozně profesionální. Vždyť představa, že bychom si sedli a řekli: “Tak, lidi, spouštíme novej produkt. Příští tejdny budeme ladit detaily a pak to hodíme do světa,” to je přece děsivě nekreativní. To není sexy. To není “disrupce”. To je čeština. A ta přece na globální trh nestačí.
  
  Ale co, že? Hlavně že “víme, vo co go”. Hlavně že jsme “in”. Hlavně že ten příští “pitch” bude stát za to a my ho krásně “nadotujeme” patřičným množstvím anglicismů, až se nám budou všichni klanět. Protože kdo dneska mluví česky, jako by ani nemluvil. Jako by ani nebyl. Jako by se bál “vystoupit z komfortní zóny” a říct věci tak, jak jsou.
  
  A tak dál “launchujeme”, “bootujeme”, “šopujeme” a žijeme v tom krásnym, globálním, sjednoceným mindfuku, kde už nám ani nepřijde divný, že si vlastně půjčujeme cizí slovník, abychom popsali vlastní život. Protože přece čeština je jenom pro babky na lavičce. My jsme globální. My jsme cool. My jsme fakt, fakt velký hráči.
• Bože, jak já žeru, když někdo hodí „launchujeme novej projekt“! Okamžitě cejtim ten příval profesionality a inovace. Hned je mi jasný, že sedíme u jednoho stolu s těma velkejma hráčema z Londýna. Protože samozřejmě čeština, ten malej, ubohej jazyk pro vesnický trhy, prostě nemá slovíčko pro „uvedení na trh“ nebo „spuštění“. To je trapný, ne? To by se neprodávalo. To by nebylo sexy.
  
  Musíme přece „bootovat“ naše salesy a „shifrovat“ priority. Jinak by nám snad ty ajťáti a manžeři nerozuměli! Však ono „spuštění“ zní jako něco, co děláte s pračkou, ne? A „uvedení“ zas zavání JZD. My jsme přece globální, kráčíme s dobou! Šetříme tím drahocennej čas, když nemusíme přemýšlet nad českejma slovama. Stejně už nám ta čeština pomalu stejně vypadla z hlavy, ne? Všichni přece mluvíme „businessově“.
  
  Jo, globalizace je skvělá. Pomáhá nám zapomenout, že máme vlastní slovník, a nahrazuje ho pojmy, kterým stejně jen polovina z nás rozumí. Ale hlavně, že to zní světově. Hlavně, že to launchujeme.
  
  Takže jo. Lounčujme to.