Helma

Hned na počátek dnešní úvahy podotýkám, že nestojím ani na jedné straně, prostě nevím, zda je správné dbát na domnělá pravidla sportovních soutěží, která jsou porušována tu a onde, nebo jen je prostě opominout...

... a nechat každého sportovce si dělat, co chce...(i když v tomto případě vůbec nejde o porušení sportovního reglementu z hlediska výkonu). Vážně nevím. Spíše mne ale zajímá celý tento problém jako systémová záležitost.

Otázka, zda je helma s fotkami padlých propagandou, nebo není, patří do té citlivé oblasti, kde se odpověď nedá odškrtnout jako zakroužkování správné varianty v testu. Narážíme tady na samotnou podstatu toho, jak funguje veřejný prostor, kolektivní paměť a taky moc. Když se na takovou helmu podíváme, není to jen kus kovu s obrázky. Je to předmět, který v sobě nese obrovský náboj – personálně emocionální, historický i politický. A právě to, jakým způsobem je ten náboj využit, rozhoduje o tom, jestli se díváme na pietní akt, nebo na promyšlenou propagandu.

Abychom se v tom vyznali, musíme odlišit několik rovin, které se v té helmě prolínají. Ta první je rovina osobní a lidská. Pro matku, která na helmě vidí tvář svého syna, pro kamaráda, který přišel o parťáka, je to předmět hlubokého smutku a vzpomínky. V tomhle okamžiku je to čistě pietní záležitost, způsob, jak udržet památku blízkých při životě. Nikdo rozumný by matce neřekl, že její soukromá vzpomínka je propaganda.

Jenže ve chvíli, kdy tahle helma opustí soukromé prostředi a vstoupí na náměstí, do muzea nebo do médií, začíná se její význam proměňovat. Už není jen vaše, stává se veřejným symbolem. A tady vstupuje do hry druhá rovina – ta historická, vzdělávací a politická. Muzeum může takovou helmu vystavit jako součást expozice o válce. Může k ní přidat popisky, kontext, dobové dokumenty. Jejím cílem je ukázat, jak válka doopravdy vypadá, jaké měla dopady na konkrétní lidi. Pokud je to uděláno poctivě, s respektem a snahou o objektivitu, není to propaganda, je to historická práce.

A pak je tady třetí rovina, ta nejkomplikovanější – rovina politická a mocenská. A právě tady se dostáváme k vágnímu paragrafu našeho zákona. Každá společnost má nějaké zákony, které mají chránit památku padlých nebo regulovat veřejná shromáždění a chránit svou ideologii. Tyhle zákony jsou ale často psány obecně, aby pokryly co nejvíc situací. A tahle obecnost, ta vágnost, je zároveň jejich největší slabina i nejsilnější zbraň v rukou těch, kdo vládnou.

Máme tu dvě různé politické situace. V jedné zemi právě skončila válka a společnost se snaží o usmíření. Helma s fotkami padlých, vystavená na veřejném místě, může být vnímána jako nevhodná provokace, která rozdmýchává staré rány. Mocnost – stát, úřady – se může opřít o ten vágní paragraf a prohlásit ji za narušování veřejného pořádku nebo za šíření nenávisti. Helma je odstraněna, její vystavovatelé jsou pokutováni. Oficiální zdůvodnění: chráníme mír a veřejný klid.

Ve druhém případě, v zemi, která se připravuje na další konflikt nebo potřebuje posílit vlastenecké cítění, může stejná helma dostat úplně jiný výklad. Najednou není provokací, ale posvátným symbolem národní hrdosti a oběti. Politici k ní pokládají věnce, novináři o ní píší dojemné články, ve školách se o ní učí jako o příkladu hrdinství. A ten stejný vágní paragraf, který dřív helmu zakazoval, ji teď chrání. Kdokoliv by ji znevážil, byl by potrestán s nejvyšší přísností.

A právě v tomhle momentě se z helmy stává propaganda. Už není o mrtvých, ale o živých. Není o minulosti, ale o budoucnosti, kterou chce mocnost vybudovat. Její emotivní síla – tváře konkrétních lidí, kteří už nemluví a nemohou se bránit – je zneužita k tomu, aby v lidech vyvolala potřebné pocity: hněv, strach, touhu po pomstě, nebo naopak oddanost a poslušnost. Pieta se stává nástrojem.

Prolínání je naprosto klíčové. Ty roviny nejde oddělit. Helma je najednou pietním předmětem pro pozůstalé, historickým artefaktem pro badatele a politickým transparentem pro vládnoucí elitu zároveň. A v tom je ta největší zrada na těch, kteří padli. Jejich smrt, jejich tváře, jejich příběhy – to všechno je vtaženo do hry, kterou už nemohou ovlivnit. Stávají se figurkami na šachovnici živých.

A proto to není jedno. Není jedno, jestli se díváme na helmu v tichém muzejním depozitáři, nebo na helmu vynesenou na odiv celému světu na závodní dráze. Není jedno, jestli ji vystavuje historik s odkazem na prameny, nebo jakákoli osoba ve veřejném prostoru. Ta vágnost je pak ten prostor, ve kterém se odehrává nekonečný boj o interpretaci. Boj o to, čí příběh se stane tím oficiálním, čí verze historie se bude učit ve školách, čí mrtví budou uctíváni jako hrdinové a čí budou zapomenuti.

Kdyby se ti padlí mohli ozvat, možná by řekli něco v tom smyslu: „Nedělejte z nás argument. Nespravedlivě nás taháte do svých sporů, používáte naše tváře, abyste ospravedlnili svůj hněv nebo svou touhu po moci. My už nemáme hlas, a proto je tak snadné vložit nám do úst, co se vám hodí. Ta helma jsme my. Ale vy z ní děláte zbraň.“ A přesně v tom je ta nejhlubší propaganda – v tom, že mrtvým už nikdo nedovolí, aby řekli ne.