Gambit svědomí (sebevědomí) na semaforu

Existují lidé, kteří mají v hlavě místo kompasu semafor. Ne ten, co usměrňuje dopravu. Je to primitivní přístroj s jedním jediným účelem: zabránit havárii vlastního svědomí či sebevědomí. Podle toho, jak chcete.

Když se však na tento systém podíváte zblízka, zjistíte, že tenhle semafor v praxi neřídí složitou lidskou bytost, ale spíše špatně vycvičeného psa s obrovským komplexem. Psa, který si o sobě myslí, že je majestátní alfa vlk, ale přitom operuje na úrovni neurotického hlídače.

A tady se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, co na první pohled uniká: k reálné motivaci tohoto ega.

Ono to totiž vůbec není vědomá, racionální volba. Ten, kdo tenhle semafor ve skutečnosti postavil, zapojil a denně ho pod pláštíkem tmy udržuje v chodu, je nevědomí.
Ego si sice myslí, že je hrdým a nezávislým dopravním inspektorem, který suverénně řídí křižovatku. Ale skutečným hybatelem je hluboce zakořeněná úzkost v nevědomí. Nevědomí totiž rozehrává klasický gambit. V šachové partii života s klidem obětuje klíčové figury objektivní pravdu, sebereflexi, empatii i autentické vztahy jen proto, aby získalo chvilkovou poziční výhodu a ochránilo svého nekonečně křehkého krále. Tenhle semafor není projevem síly. Je to zoufalý obranný mechanismus. Nevědomí moc dobře ví, že král je nahý a zranitelný, a proto naprogramovalo jen tři barvy, které nedovolí, aby se k němu realita vůbec přiblížila.

• Zelená: Smečka poslušných aportérů Zelená v tomto gambitu znamená: „Jsi bůh, my jen jdeme v tvých stopách.“ Nevědomí zde pečlivě filtruje realitu tak, aby propustilo jen nekritický obdiv. V psím slovníku funguje zelená jako cinknutí misky s piškoty. Tento člověk vyžaduje, aby se jeho publikum chovalo jako smečka submisivních zlatých retrívrů. Váš jediný úkol? Nadšeně vrtět ocasem a poslušně mu aportovat zpátky jeho vlastní geniální myšlenky. Kdo bez ptaní aportuje, dostane zelenou. Je to nitrožilní výživa pro ego, které se k smrti děsí vlastního stínu.
• Červená: Vzteklý pes za plotem Jakmile ale přinesete klacek, který mu nevoní, bleskově naskočí červená. Pro nevědomí to znamená poplach prvního stupně: král je v ohrožení. Naskočí syndrom vzteklého psa za pletivem. Klávesnice se okamžitě mění v plot, přes který cení zuby a prská sliny na kohokoliv s jiným názorem. Fakta, která nezapadají do jeho verze vesmíru, nebere jako argument, ale jako smrtelné narušení teritoria. Konflikt je jeho palivo, protože dokud štěká na domnělého nepřítele, je gambit úspěšný: pozornost je odvedena a on se nemusí podívat sám na sebe.
• Oranžová: Odpojená žárovka Oranžová by měla teoreticky znamenat: „Zajímavý argument, zpomalím a zamyslím se.“ V jeho semaforu ale nevědomí tuhle žárovku úmyslně a natrvalo odpojilo. Fáze zpracování cizí myšlenky by totiž vyžadovala sebereflexi, a to je pro narcistický gambit naprosto nepřijatelné riziko. Nezná povel „přemýšlej“. Zná jen binární kód obrany: buď „lízej ruku“, nebo „trhej!“.
  
• Značkování teritoria a hra na jména K tomu všemu má tento hlídač ještě jednu obrannou linii: umí jména. Chce všem ukázat svůj vznešený rodokmen. Proto neustále trousí jména autorit a ohání se velikány. Jména používá jako patníky, kterými si značkuje své intelektuální teritorium. Na zelenou vyštěkne jméno někoho slavného, aby se hřál v jeho odlesku. Na červenou používá jména jako povely k útoku: hodí jméno oponenta do placu jako kus syrového masa a čeká, až se na něj jeho aportovací smečka vrhne.

Mat na vlastní šachovnici Celá jeho veřejná existence není nic jiného než křečovité značkování prostoru pod taktovkou vyděšeného nevědomí. Dokud má koho kousnout a kdo ho za to pohladí, tenhle gambit funguje. Kdyby mu ale někdo ten semafor vypnul a vzal mu jeho publikum, odhalil by se mat.

Zůstal by jen osamělý pes, který zoufale štěká na svůj vlastní odraz ve výloze v domnění, že odhání nepřátelskou smečku: naprosto nevědomý toho, že jediným skutečným nepřítelem, před kterým celý život utíká, je on sám.

A operátoři blogových platforem plesají, to je přesně ten moment, co jich přináší ty pověstné reklamní kliky... Jaká je cesta z toho ven? Prostý lidský rozum těch druhých, kteří tentokrát na ty barvy moc nereagují.

Co platí na křižovatce, tohle u ego semaforu neplatí vůbec.