Dvě ženy a jeden loknopis

Kadeřnictví je místo, kde se vlasy stříhají a informace ukládají. Navždy. Bez šancí na smazání. Odborník žasne, praktik je hned doma...

Prostě zase přišel ten okamžik, kdy se stávající choť musí vypravit ke kadeřníkovi. Prostě musí, a protože zrovna nejsme doma, tak si vybírá z nespočtu možností. Svět je plný nůžek, fénů a žen, které si za kosmetickým křeslem pamatují úplně všechno. A tak přichází na řadu objednání na čas a na jméno..

Paní kadeřnice natáhne pláštěnku a náhle si „vzpomene“. Ne na barvu. Ne na střih. Na kontext. „Vaše jmenovkyně sem chodila před pár lety. To nemůže být náhoda. Vy jste Alena, viďte?“ Věta padne zcela civilně. Jako poznámka o počasí. Jako informace o slevě na barvu.

„Ne, ne Jana,“ zazní odpověd s patřičnou právě probuzenou ostražitostí.

„Tak ta vaše jmenovkyně tu ještě byla minulý týden.“

Druhá manželka zatím ještě doufá, že to je náhoda. Že tu prostě může být v okolí víc jmenovkyň, což by zachánilo situaci. Kolegyně z práce, sousedky, někoho z jógy. Pohled na manžela v čekárně už ale říká vše, Milan ztuhnul a do země se propadl. Protože v dané lokalitě nemůže být jiná Alena, a ještě se stejným příjmením. Jen ta předcházející, časem zapomenutá.Ta, co měla klíče od stejného bytu.Ta, co zná tuhle kadeřnici.

Ticho pod horkým vzduchem fénů

Manžel sedí v čekárně s mobilem v ruce, ale nedívá se na displej. Dívá se do vzduchu. A počítá, kolik let už sem nechodil. Kolik let doufal, že už se ty světy neprotnou. Ta stávající manželka pod horkovzdušným fičákem cítí, jak se atmosféra v místnosti mění. Není to paranoia a ani ne tím horkem. Je to realita města, kde se minulost nerozplývá, jen čeká. Kadeřnice pokračuje vesele dál:„No jo, pamatuju si, že měla podobné vlasy. Taky rezavé? Vy vážně musíte být sestry, nebo co?“ „Ne.Nejsme.“

Teoreticky: existuje GDPR: ta srandovní pohádka z Bruselu. Nařízení, podle kterého:osobní údaje mají být chráněny,propojování informací vyžaduje souhlas,a citlivé údaje o rodinném stavu nelze sdílet třetím stranám.

Ale prakticky:Kadeřnice právě spojila dvě ženy přes jednoho muže, jednu adresu a jednu sadu natáček – a to vše bez jediného formuláře, bez souhlasu, bez hesla. Ty natáčky jsou ovšem iluzorní, dnes se už nepoužívají, stejně tak jako GDPR neexistuje. Existuje paměť, intuice a schopnost rozpoznat „typ“, který sem chodil s jinou ženou před deseti lety. A kdyby přišla kontrola?“Já si nic neukládám, paní inspektorko. Já si jen tak pamatuju.“Což je pravda.A zároveň nejhorší možná zpráva.Protože to, co je v hlavě kadeřnice, nejde vymazat žádným právem na výmaz. Nejde zašifrovat. Nejde odvolat.Je to živý archiv bez zálohování.Ale taky bez možnosti smazání.

Geopozice jako důkaz

V NewYorku by to nejspíš prošlo. Tam může být dvacet Jane na stejné ulici a nikdo nic neřeší.Ale tady? Na předměstí Prahy? Tady se nechodí „jen tak“ ke kadeřnici.Tady se chodí tam, kam chodila rodina. Nebo kde býval někdo důležitý.A když kadeřnice řekne „vaše jmenovkyně“, není to náhoda.Je to archivní záznam.Je to mapa vztahů. Je to otisk minulosti, který se nedá vymazat fénem.

Manžel v totální pasti. Dělá, že hlas těch žen neslyší. Protože co může říct? „Ne, to není moje bývalá, to je úplně jiná Alena“?Jenže ona to je. A oni to oba vědí. Vlastně všichni tři.

Však jí tohle tenkrát kadeřnictví vybral. A kadeřnice si pamatuje. „Už jsem na ni zapomněl“? Kadeřnice ale ne, ta si zákazníky pamatuje podle loken. Takže zbývá jen mrtvolné ticho. A doufá, že sušák brzo dokončí svou práci.

Jmenovkyně jako krycí jméno minulosti

Živoucí manželka odchází ostříhaná, nabarvená a s vědomím, že právě dostala připomínku, kterou nečekala. Manžel odchází mlčky, protože ví, že některé věty nezazní hned. Zaznějí až večer nebo později. Nebo příští týden. Nebo nikdy, ale budou viset ve vzduchu jako otázka, na kterou se nedá odpovědět.

A kadeřnice?Ta má dobrý pocit, že si „vzpomněla“.A že propojila dvě dámy (mimochodem v mnohém podobné) přes jednoho muže, jednu lokalitu a přes sadu barev na vlasy.

Zatímco někde v Bruselu sedí úředníci a píší další přílohu k GDPR o ochraně osobních údajů, tady v kadeřnictví funguje systém, který je o nejméně tři sta let starší, o sto procent spolehlivější a úplně mimo jakoukoli legislativu.Protože v kadeřnictví se nestříhají jen vlasy.Stříhají se i iluze.

A jediné, co tu skutečně podléhá ochraně, je tajemství kadeřnice. Dokud se ovšem neposadíte do křesla.