Duel o duši

Když velmi chytrý muž hovoří o algoritmu a dušením mrzáctví, mluví bohužel primárně jako ústřední správce duchovního kapitálu, který vidí ohrožení svého distribučního řetězce. Nedělá nic jiného než církevní marketing.

Pár slov nad jedním podcastem

Církev jako první algoritmus

Čtenáři, zastavte se na chvilku a prosím zamyslete se. Co je církev historicky? Živý, sebeudržující se systém zpracování informací. Po staletí měla exkluzivní licenci na výklad tří klíčových oblastí:

• Odkud jsme!
• Proč trpíme!
• Kam jdeme!

Vždyť je to ten nejsofistikovanější „chatbot“. Kam se na něj všechny velké korporace hrabou. Ten církevní pohánějí miliony lidských hodin rituálů, umění, hudby, ale taky strachu a odpustků.

• Index zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum) existoval 400 let. Co to bylo než manuální cenzura AI trénovacích dat? Církev přesně věděla, že „špatná data“ (tedy myšlenky nesouladné s dogmatem) rozvrátí „žákovský model“ – tedy duši věřícího.
• Katechismus je v podstatě hard-coded prompt engineering. Naučil děti, že na každou existenciální otázku existuje přesně jedna „správná“ odpověď a každá odchylka je hřích (tedy chyba v systému).
• Když dnes dogmatici mluví o tom, že AI nemá morální svědomí, tak to z jejich úst zní jako stížnost výrobce koňských povozů na automobil, že „nemá duši“. Samozřejmě že nemá. Kde bylo svědomí církve, když její „morální svědomí“ mělo absolutní moc?
• Inkvizice jako nástroj na opravování „hříchů a předsudků, tedy biasů v dnešní mluvě“ (tedy kacířů). Tehdejší nástroje ani to AIčko nemá.
• Křížové výpravy nejsou nic jiného než „reinforcement learning“ s odměnou v podobě odpuštění hříchů.
• Misionářství jako kolonizace dětských mozků v Africe či Latinské Americe, kde se domorodým náboženstvím říkalo „pohanský šum“. Redundance po našem.
• AI alespoň přiznává, že halucinuje. Církev své halucinace po staletí vydávala za zjevenou pravdu.

Problém prostředníka (Kněz vs. Prompt)

Největší strach instituce není z AI jako nástroje. Je z decentralizace svědomí.

Dřív muselo dítě přijít do zpovědnice. Muselo artikulovat hřích, podrobit se autoritě, přijmout rozhřešení, což je dokonalý psychologický podpis pod závaznou smlouvu s institutem. Dnes si dítě otevře chatbot a zeptá se: „Cítím vinu, co mám dělat?“ a dostane bezcitnou, ale často překvapivě logickou odpověď bez nároku na kontrolu, bez trestu a bez nutnosti vyznávat víru.

Církev si uvědomuje, že

• kněz je zranitelný, je člověk, může pochybovat. Ale jeho autorita je božského původu.
• AI je nemorální, ale je neúplatná a dostupná 24/7.

To je existenční hrozba pro byznys se spásou. Kdo dnes potřebuje prostředníka, když má dítě v kapse nástroj, který shrne všechny světové teologie za tři vteřiny?

Pak tu ovšem máme všechny ty …ismy… všude kolem

Tady se dostáváme k jádru pudla. Dogmatik bojuje za křesťanství (…ismus), které je vydáváno za nadčasovou pravdu. Ale ve skutečnosti je to jen jeden z mnoha …ismů, které si dělají nárok na totální výklad světa.

• Kapitalismus z AI udělá nástroj zvyšování zisku a prohlubování konzumu.
• Techno-utopismus z ní udělá boha, který vyřeší klimatickou krizi a také nesmrtelnost.
• Liberalismus ji bude chtít nechat bez hranic, aby nikoho necenzurovala.
• Konzervatismus ji bude chtít zakázat, aby nekazila mládež.

A co dělá církev? Nabízí teologismus: tvrdí, že její rámec je jediný správný filtr, skrz který musí AI projít. Ale to je pokrytectví. Církev sama byla vždy hybridním ismem: mísila římské právo, řeckou filozofii, germánské zvyky a židovskou eschatologii do jednoho monstrózního systému, který se přizpůsoboval jen proto, aby přežil. Popravdě, když srovnám tento podcast s encyklikou papeže, nestačím se divit.

Jaký rozdíl je mezi oběma církevními pohledy?

Problém všech ismů, zvláště ve výkladu ortodoxních dogmatiků, je ten, že nedokážou snést nejistotu. A přesně o tu v této debatě jde. AI odhaluje, že žádný ismus nemá patent na moudrost. Není to tak, že by AI byla „objektivní“, ona je jen zrcadlem všech našich šílených ismů dohromady, smíchaných do statistické kaše. A to je na tom děsivé i krásné zároveň.

Kde se dogma plete (i když má v něčem pravdu)

Dogma má pravdu, že dítě potřebuje kontemplaci a vztah. Ale zapomíná dodat, že církev kontemplaci po staletí monopolizovala a ritualizovala do té míry, že se z ní stala nuda, ne radost, povinnost a závislost.

Kontemplace v kostele je předepsaná; kontemplace u řeky s mobilem v kapse může být upřímnější.

Výkřik, že AI nemá „lásku“, je laciný, protože láska není objektivní vlastnost, kterou by měl stroj mít.

• Láska je akt vůle dvou L I D Í.
• A pokud se dítě naučí, že AI je skvělý nástroj na fakta, ale na emoce potřebuje mámu, táta nebo kamaráda, vyhrálo.
• Pokud se ale dítě naučí, že za každou úzkostí musí jít ke knězi, aby mu řekl, že je to zkouška od Boha, tak mu ten ismus aktivně škodí.

Riziko „intelektuálního mrzáctví“ z AI je reálné, ale kontrolovatelné; rodiče a školy můžou nastavit pravidla, auditovat logy, učit děti kritickému myšlení.

Riziko „intelektuálního mrzáctví“ z rigidního tradičního formování je ale systémové: vytváří z dětí lidi, kteří potřebují autoritu, aby jim řekla, co je pravda.

A to je v digitální éře smrtelně nebezpečné.

Jediný -ismus, který bychom měli pěstovat, je skepticismus vůči všem -ismům.

Ať už přicházejí z Vatikánu, ze Silicon Valley nebo z Marxova hrobu.

Církev by měla mluvit do svědomí nabídkou, ne výhrůžkou. A AI? Ta by měla být tím, čím je – tupým, ale užitečným sekretářem.

Když se z ní snaží udělat boha nebo když se jí církev snaží zabránit, aby nebyla konkurencí bohu, obě strany prohrávají. Vyhrává jen ten, kdo si uchová odstup a řekne: „Nevím, ale budu hledat.“

A to ani jeden z těch -ismů neumí, protože hledání přiznává pochybnost. A pochybnost je pro dogmata i pro algoritmy jedovatá.