Duel. Ach, kdeže ty kordy jsou...

Dříve stál muž proti muži. Na louce za úsvitu, s kordem, pistolí nebo alespoň s tragickým výrazem, který by schválil i Puškin. Mušketýři, Evžen Oněgin, aristokracie, čest, krev, drama.

Dnes? Dnes se pánové aristokratických, pardon parlamentních, vládních a opozičních kruhů vyzývají na úplně jiný typ souboje.

Slovo bylo začátek: výzva, urážka, rukavice hozená do trávy. A výstřel byl konec — definitivní, nevratný, bez prostoru pro další komentář.

Dnes? Dnes je to přesně naopak.
Slovo už není začátek. Slovo je všechno — začátek, prostředek, konec, echo, komentář, post na sociální síti, tiskovka, proti-tiskovka a ještě tři bonusové interpretace. Výstřel? Ten už neexistuje. Nanejvýš se ozve ping notifikace.

Od jazykové zkoušky do arény

Vládnoucí navrhli jazykovou zkoušku pro řidiče. V zásadě jen školometská nuda. Asi jako kontrola brzd, nebo technická prohlídka.

Ale politická scéna má zvláštní talent: z nudné věci udělat zbraň hromadného posměchu. A tak se zrodila moderní verze duelantského výkřiku: „Jak můžete po někom tu zkoušku chtít, když sami neumíte česky?“ Ne proto, že by to byla úplně nepravda. Ale proto, že je to snadná, jízlivá rána, která se dobře vyjímá v titulku, a ještě lépe v komentářích. Uštěpačné komentáře na sebe také nenechaly dlouho čekat. Jádrem bylo zdánlivě logické vysvětlení, když našinec neumí řádně jazyk, nejspíš ani nebude kompetentní ve svém oboru.

Protiútok: polyglot jako forma povýšenosti

Druhá strana samozřejmě nezůstala stát neozbrojená. Vytasila se s tím, kolik jazyků ovládá — ne s důrazem na pravdivost faktu, ale jako povýšené gesto, které má protivníka umlčet. „Já jich umím víc. „Já jich umím tolik, že bych mohl opravovat i vás. „Já jsem chodící jazyková encyklopedie, zatímco vy… no, vy jste rád, že víte, kde má věta podmět.“¨„Vyzývám vás tedy na souboj. Ne, na život a na smrt. O jazyk přes jazyk.“

To už není duel. To je přehlídka dominance, kde se jazyk používá jako bič a počet jazyků jako ráže zbraně. A střelivem je……jízlivost.
Čistá, koncentrovaná, elegantně podaná jízlivost.

Místo kordů se tasí:

• přechodníky,dokonavé a nedokonavé vidy, slovenské měkké „ľ“ jako tajná zbraň, etymologické argumenty, třeba taky citace z Jungmanna, Štúra či jiných patronů jazykové cti

A místo střelného prachu se vzduchem nese:

• sarkasmus, gramatická přesnost, lexikální elegance, a občas i ta nejnebezpečnější munice: pasivně-agresivní poznámka o pravopisu

A nosičem střel je……slovo. Neurazí, nezabije, ale dokáže zasáhnout přesně tam, kde to aristokrata bolí nejvíc: do jeho jazykové hrdosti. Slovo je dnešní kulka. Styl je dnešní kord. A argument je dnešní salva. Prostě…kompetence vyjádřená jazykem. Ne fakta, ne argumenty, ne program.

A mezitím se ztrácí to podstatné: že jazyková zkouška byla původně jen technický požadavek.

A tak tu máme nový typ souboje:

• žádné kordy, žádné pistole, jen slovní přestřelky, kde se místo kulek používají výrazy jako „syntaktická kompetence“ a „lexikální deficit“.

A najednou to nevypadá jako politická debata, ale jako katalog zbraní:

• jednojazyčná pistolka, dvojjazyčná puška, polyglotní kulomet

Moderní aristokracie už nekrvácí. Jen se překřikuje.

Ano, jde opravu oslovo. Slovo jako kulka, která nemá zranit tělo, ale ego. Slovo, které má zasáhnout reputaci přesně mezi oči. Slovo, které má dokázat, že protivník není jen nekompetentní — ale navíc ještě gramaticky nekompetentní. A čím víc to pálí, tím větší potlesk.

Dříve se bojovalo o čest. Dnes se bojuje o převahu — o to, kdo komu zasadí elegantnější, jedovatější slovní šťouchanec.

• místo kordů — sarkasmus, místo sekundantů — tiskoví mluvčí,
• místo krve — mediální posměch, místo cti — jen touha mít poslední slovo.

A původní téma?
To leží někde v trávě, zapomenuté, jako rukavice, kterou už nikdo nezvedne: protože tady už nejde o toho řdiče, ale vlastně ani ne o tu čest...