Co by... kdyby

V našem blogu se objevují víceméně náhodně texty, kde redakce přiznává, že jsou psány AI. Ale co by....kdyby...

Nedávno se na internetu objevil projekt jménem Policon. Představte si to jako chatovací ruletu, ale místo toho, aby na vás náhodný cizinec na webkameře vytáhl ...., vytáhne na vás své politické názory. Algoritmus vás totiž schválně spáruje s člověkem, který s vámi absolutně v ničem nesouhlasí.
Kde je háček? Váš duel v reálném čase poslouchá umělá inteligence (konkrétně jazykový model Claude Haiku), která dělá neúprosného rozhodčího. Jakmile se dopustíte logického faulu, vyskočí na obrazovce obří varování. Ujedou vám nervy? BUM, Ad hominem! Podsouváte soupeři něco, co neřekl? BUM, Slaměný panák! Vedle vaší tváře běží živý graf vašeho „mementa“ a skóre padá dolů jako vaše šachové ELO. Po zápase dostanete report, kde vám AI vysvětlí, jak moc hloupí jste vlastně byli.
A teď si představte tu apokalypsu, kdyby se tahle digitální gilotina stala povinnou pro každého českého blogera, glosátora a facebookového válečníka. Kdyby podobné skore běželo u všech příspěvků. První náznaky hodnocení přece máme. Co by kdyby se tam ještě objevil nezávislý oponent...i s jeho chybami...
Český internetový diskurz totiž nestojí na faktech, datech nebo nedejbože snaze pochopit oponenta. Stojí na třech pevných pilířích:

• ublížené pasivní agresivitě,
• argumentaci slaměným panákem a
• majestátním, k dokonalosti vybroušeném osobním útoku.

My nediskutujeme. My si chodíme do komentářů ulevit. Cílem je druhého verbálně zničit, zašlapat do země a pak se nad jeho virtuální mrtvolou poplácat po ramenou s naší vlastní názorovou bublinou.
Představte si ten moment v praxi. Průměrný český „myslitel“ – říkejme mu třeba Vratislav, absolvent vysoké školy (nebo naopak hyperkorektní absolvent genderových studií, ono je to fuk) se připojí na takovou diskuzi. Vidí oponenta. Zhluboka se nadechne, položí prsty na klávesnici a vypustí svůj geniální otvírák:
„Je vidět, že vám ještě nezaschl inkoust na maturitním vysvědčení, vy zmanipulovaná loutko placená Bruselem/Sorosem/Ruskem…“
PÍP.Na obrazovce bliká rudě AD HOMINEM. Bodový graf letí strmě do pekel, přesně před očima pobaveného soupeře.
Vratislav se zpotí. Zkusí úkrok stranou.“Takže vy vlastně říkáte, že bychom měli odevzdat klíče od bytu, přestat jíst maso a nechat se čipovat?!“
PÍP.STRAW MAN (Slaměný panák). Skóre se propadá do záporných hodnot.
Vratislavovi se právě v přímém přenosu zhroutil celý celoživotní rétorický arzenál. Zjistit v pětašedesáti a víc, že bez možnosti nazvat oponenta libtardem, dezolátem, ovcí, chcimírem nebo ruským švábem či pro oponenty jakkoli jinak, vlastně nemáte k tématu vůbec co říct, to je na okamžitou terapii. Zpocený blogger lapá po dechu. Pokud nemůže útočit na vzhled, věk, vzdělání nebo domnělou politickou orientaci protivníka, cítí se jako voják, kterého poslali do zákopů s plastovou lžičkou.
Kdyby nějaký technologický sadista opravdu implementoval Policon plošně na Novinky, iDnes nebo X (Twitter), dočkáme se hromadného zhroucení národních nervových soustav. Během prvních čtyřiadvaceti hodin by padla polovina známých názorových portálů. AI algoritmus by totiž zablokoval skoro tři čtvrtiny veškerého vyprodukovaného obsahu.
Diskutéři by byli nuceni podstupovat krutou léčbu šokem: museli by začít používat argumenty podložené daty. Což je, jak všichni z praxe víme, v našich končinách chápáno jako těžká provokace a naprostá futurologie. Umělá inteligence by tak milosrdně ukončovala zápasy drtivou kontumací pro neschopnost obou stran snést břemeno důkazu.
Nezůstala by tu žádná kultivovaná debata. Zbylo by jen ticho. Děsivé, mrazivé ticho, přerušované jen občasným vzlykáním blogerů, kteří si právě na Googlu zoufale snaží najít, co to vlastně znamená „zdrojovat svá tvrzení“.

Nicméně přesto nakonec patří poděkování. Těm blogerům, kteří to chápou, osobní útoky jsou jim cizí a jejich obsah je pro všechny přínosem. A já žiju v naději, že to třeba jednou bude lepší.