Civilizace se oficiálně zhroutila = puberťáci neznají prezidenty

„Puberťák nezná prezidenty. Čumilové na sítích propadají panice a rozhořčení, školy svolávají krizové štáby a experti varují, že civilizační úpadek dorazil rychleji, než stihly vyjít nové učebnice. Národ hledá viníka.“

Street Interview: Když kamera odhalí neznalost a internet se vzteká

Ten scénář se opakuje s železnou pravidelností. Redaktoři zábavního webu nebo YouTube kanálu , případně mystifikátoři ze všech možných stran i těch pidi vyrazí do ulic s kamerou a jednoduchou otázkou: „Znáš jména našich prezidentů?“ nebo „Kdo byl Tomáš Garrigue Masaryk?“ Následuje sestřih nejtrapnějších okamžiků, kdy teenageři váhají, plácají nesmysly či s úsměvem nebo s kyselostí sobě vlastní přiznají: „Nemám páru.“ Video získá statisíce zhlédnutí a spouští lavinu komentářů plných rozčilení, pohoršení, morálních odsudků a kdoví čeho ještě..

Proč tato situace tolik „hněte“ veřejnost a co se skutečně děje pod povrchem tohoto mediálního žánru?

Anatomie rozčilení: Jak se cítit výjimečně za pár kliknutí. Reakce jsou předvídatelné jako švýcarské hodinky:

• Mravní panika: „Kam se řítí tento svět? Základní věci neví!“ Prezidenti jako pilíře národní paměti. Jejich neznalost jako zrada kolektivní identity. Jako kdyby zapomenutí data korunovace Karla IV. způsobilo rozpad státu. Dramatické, napínavé, a hlavně – perfektní záminka pro Facebook status, tiktok či instagram nebo hospodu.
• Generační zatrpklost: „My jsme se to museli biflovat, a oni? Hrají si na mobilech!“ Protože samozřejmě: když patnáctiletý neví rok nástupu Václava Havla, okamžitě se zhroutí demokracie a vaše vlastní biflování v osmdesátých letech ztratí smysl. Vaše utrpení přece je ukazatelem demokratického světa z té či oné stránky.
• Pohodlná nadřazenost: „To je ale trouba“ nebo „Základku propásl“. Konečně důkaz, že nejste vy sám úplně na dně. Znáte přece jména mrtvých prezidentů – jste prakticky intelektuální elita. Gratulujeme.
• Skutečná obava: Asi tak u 3% komentujících. Zbytek se prostě nudí a potřebuje se někam vypěnit.
  

Druhá strana kamery: Jak se vaří clickbait
Street interview je zábavní formát totálně manipulačního charakteru. Elegantní křivárna, které nemůžete věřit ani tu otázku. Kam se tady na manipulaci hrabe Aičko!. S tímhle formátem totiž prohrává. Střih je zde úmyslnou manipulací, a to vážně ani to plastové monstrum neumí.

• Výběrový efekt: Ze sta teenagerů, kteří odpověděli správně, vám ukážou pět troubelků. Vzniká dojem masivní nevzdělanosti. Ale proč by tvůrci videa řešili reprezentativnost, když potřebují views? Vaše rozhořčení je jejich business model.
• Situační stres: Náhodná kamera v obličeji stresuje. Mozek blokuje. Ale samozřejmě: vy byste pod kamerou recitovali celou Masarykovu inaugurační řeč bez zaváhání. Jistě.
• Otázka bez kontextu: Ptát se puberťáka na prezidenty je jako ptát se jeho rodičů na pop. Ale znalost prezidentského pořadí z devadesátých let je evidentně klíčová dovednost pro přežití. Asi mnohem víc důležitější umět vyaičkovat cokoliv za tři sekundy.
• Performativita: Někteří dávají hloupou odpověď schválně, protože na rozdíl od vás chápou, že jde o show. Vy si myslíte, že zachraňujete národ. Oni vědí, že jde o LOL (chechtám se nahlas).

Co tímto vlastně měříme?

• Izolovanou faktografii pod tlakem. Což je perfektní ukazatel... no, ničeho relevantního.
• Neměří občanské cítění.·
• Neměří kritické myšlení.·
• Neměří pochopení demokracie.
• Neměří zájem o současné problémy.
  Mladý člověk může být dobrovolník, rozumět volební mechanice a sledovat politiku – ale zaměnit dva prezidenty před kamerou ho okamžitě zařadí mezi bohem opominuté jedince. Neprošel veřejným kvízem, takže je idiot. Hotovo.
  Co s tím?
  Nic. Prostě nic.
  

• Můžete přestat sdílet trapasová videa.
• Můžete přestat se na základě sestřihu pěti selektovaných odpovědí cítit nadřazeně celé generaci.
• Můžete uznat, že vaše znalost jmen prezidentů vás nedělá lepšími lidmi ani intelektuálně nadřazenými. Ale to si nepřipustíte. Protože to vyžaduje sebereflexi a vy potřebujete jednoduchý terč pro svou frustraci.
  
• Takže budete dál klikat, sdílet, rozčilovat se. Redaktoři budou dál natáčet. Teenageři budou dál teenagery. A kolotoč morálního pobouření bude vesele pokračovat.
  Závěr: Všichni jste součástí show.
  

Street interview není test vzdělání. Je to test toho, jak moc potřebujete cítit se chytřejší než náhodný šestnáctiletý na ulici.
Gratulujeme. Test jste složili. Opravdu jste poznali, že teenager nezná Masaryka. Váš intelekt září jako maják v temnotě. Co teď? Další video? Další komentář? Další potvrzení, že svět jde do háje a jedině vy to vidíte?

Trapasové video je zrcadlo. Ale neukazuje teenagery. Ukazuje společnost, která radši sdílí rozhořčení, než aby měla jakýkoliv skutečný dialog. Která radši ukáže prstem, než aby přemýšlela. Která radši klikne než aby komunikovala.
Ale to by vyžadovalo vypnout internet a skutečně s někým mluvit. A to je sakra těžké. Mnohem těžší než napsat „jsme ztraceni“ pod video a cítit se přitom chytře.
Užijte si další street interview. Zasloužíte si ho.