Chybu najdeš snadno, s pravdou je to daleko horší

Goethe řekl, že je mnohem snazší najít chybu než pravdu; chyba leží na povrchu a dá se překonat, ale pravda leží v hlubinách a hledat ji není dáno každému.

A do této malé recenze ruského filmu Odna (2022)

Film Odna (2022) se tváří, že rekonstruuje skutečnost, ale realita mu mezitím stojí za zády a ironicky si odkašlává. Na plátně je přežití hrdinský oblouk, v životě je to spíš účet za gravitaci. Larisa Savická v reálu padala pět kilometrů, ve filmu padá přesně tolik, kolik dramaturgie dovolí.
Skutečný příběh je syrový, bez hudebních podkresů a bez potřeby vysvětlovat, proč se člověk drží při životě. Film to samozřejmě vysvětlit musí, jinak by divák nevěděl, kdy se má nadechnout.
A právě tady vzniká ten zásadní rozpor: realita nepotřebuje nadsazené filmové detaily, ale může vyvěrat na povrch z detailů. Nosná myšlenka tentokrát nezazní v patosu, ani v tichém dozvuku: že největší drama není v tom, jak člověk přežije pád z nebe, ale kam až dokáže člověk a systém klesnout, aby maskoval sám sebe a dál se tvářil jako ten jediný správný světonázor.

to sedí jako ulité

Na povrchu máš ty malebné obrázky: strážník, pionýři, Artěk, hezká sovětská realita, skoro idylka. Tedy tehdejší doby, že? Tajga vypadá, jako by ji maloval někdo, kdo ještě věří na socialismus s lidskou tváří. A uprostřed toho mladí manželé letí z líbánek. Civilní AN-24 se ve vzduchu srazí s vojenským bombardérem, letadlo se rozpadne a jedna jediná žena přežije. Larisa spadne z pěti kilometrů a probere se mezi troskami. Zranění? Skoro žádná. Pár odřenin, trochu otřesů, ale jinak se postaví a jde. Ruská heroina. Vůle ocelová.

Pak přijde ten survival. A samozřejmě tygr. Protože medvěd by byl moc obyčejný. Hrdinka ho zastraší vůlí, ačkoli ve skutečnosti se s žádným tygrem nesetkala a v téhle části Amurské oblasti bys možná potkal asi víc medvědů. Ale film potřebuje akci. Takže tygr. Ten tu sice žije, a je ale pěkně exotický. Cením si toho, že tenkrát to nejspíš nebyl aičkový fejk...

A zranění zůstávají lehká, protože hrdinka musí být silná, ne zranitelná. Realita byla drsnější – zlomeniny, páteř, ztráta zubů – film to samozřejmě přikrášlil. Jako celou tu dobu.

A pod tím vším se jednoznačně odkrývá to skutečné svinstvo. Lež o „autonehodě“ a slintavce všude kolem. Ta ochota zamést mrtvé pod koberec, jen aby se neřeklo, že si armáda sestřelila civilisty. Ten rozpor je na tom filmu to nejsilnější. Ne že by ti něco nového řekl o režimu, ale ukáže ti ho v akci. Jak se tvářit hezky, zatímco pravda se schovává někde v hlubinách a nikdo ji moc nechce vytáhnout.

Přes jednu tragickou historku ti ten jinak herecky průměrný film s typickým zveličováním detailů vlastního přežití (naprosto mimo realitu) připomene, jak to tenkrát fungovalo: chybu najdeš snadno, pravdu už míň. A režim na tom stavěl celý svůj byznys.

Přečetl jsem i názor, proč vůbec ruské filmy dáváme, vždyť je to škvár a jen štvavá propaganda…

Tato úvaha je mou malou odpovědí.