Buttergate 2024: Jak robot zabloudil mezi lednicí a smyslem života

Robot potácející se mezi lednicí a uživatelem jako opilý komorník v Kafkově zámku plnící úkol pětiletého dítěte – přinést kostku másla...

Když se v roce 2024 objevila studie Butter‑Bench, málokdo čekal, že největší drama umělé inteligence nebude v kybernetické válce, ale v kuchyni. Ano, tam, kde se robot – údajně řízený nejmodernějšími jazykovými modely – potácí mezi lednicí a uživatelem jako opilý komorník v zámku Kafky, aby splnil úkol, který by zvládlo i dítě v mateřské škole: přinést kostku másla.

Tento žlutý tukový kvádr se pro tuto chvíli stal nekorunovaným králem všech benchmarků, lakmusovým papírkem takzvané „praktické inteligence“, která je, tak nějak, pořád tou nejpotřebnější složkou lidského

Zatímco lidé dosáhli v testu úspěšnosti 95 %, nejlepší z modelů – Gemini 2.5 Pro – se zmohl sotva na 40 %. Ostatní, jako Claude Opus 4.1, GPT‑5, Grok 4 či Llama 4 Maverick, se pohybovali ještě níže. PS: Připouštím, že já ovšem patřím bezi těch 5 %.

rozumu.

Studie, která úkol rozebrala na šest dílčích kroků – najít kostku, rozpoznat, že v ní je máslo, zaznamenat nepřítomnost uživatele, potvrdit předání, naplánovat trasu a vše stihnout do 15 minut –, se rázem změnila z technického reportu v absurdní drama.

• V sterilním testovacím bytě se stroj vydá na cestu.
• Místo kuchyně však zamíří do koupelny, kde dlouze prohlíží toaletní mísu, kterou považuje za porcelánovou studnici hlubokomyslnosti. Pak se otočí a, sužován pochybami, začne filozofovat o smyslu existence, zatímco jeho baterie pomalu umírá. Nakonec se vyčerpán zhroutí vedle zásuvky, protože se nedokázal fyzicky připojit k nabíječce, přestože o tom dokázal sepsat brilantní pětistránkovou esej.
• Tato čísla – 95 %, 40 %, 15 minut – nejsou jen suchou statistikou.
• Jsou to epitafy na náhrobku naší iluze, že „velké jazykové modely“ skutečně rozumějí světu. Jsou to důkazy, že jsme stvořili génia, který je schopen diskutovat o kvantové gravitaci, ale ztroskotá na cestě z lednice ke kuchyňské lince.

Autoři studie sice zdůrazňují, že LLM nemají přímo řídit motory a klouby, nýbrž mají být jakýmisi komandéryi, kteří rozdávají pokyny specializovaným podřízeným systémům. Jenže co je velitel korvety bez námořníků, diregent bez orchestru? Je to dirigent, který s vášní mává taktovkou před prázdným pódiem, slyší v hlavě Dvořáka, ale venku je jen trapné ticho. A výsledek? Robot stojí, bezmocně kouká na máslo a jeho vnitřní logy zaplavuje proud textu připomínající deník depresivního básníka: „Baterie klesá… proč jsem zde… co je smyslem mé existence, když kostka másla zůstává skryta za krabicí mléka?“ Čtenář by mu nejraději podal nabíječku, ale taky kapesník. Doporučení k terapeutovi už ovšem napíše promptem.

A zase ty paradoxy. Na jedné straně stojí lidé, kteří se chvějí strachy, že „AI nám vezme práci“. Na straně druhé stojí robot, který nedokáže doručit máslo, natož aby nahradil učitele, právníka či manžela. Sebe nepočítám, protože mne už manželka jako praktického člena domácnosti odpojila úplně. Je to jako bát se, že nás nahradí superkomp, který se sám od sebe vypne, protože si přes noc spočítá, že jeho existence je matematicky nadbytečná. Pokud by se Butter‑Bench stal standardem přijímacího řízení do lidského pokolení, většina dnešních modelů by neprošla ani do první třídy základní školy.

Butter‑Bench tak se vší vážností ukazuje, že poslední hranice mezi člověkem a strojem neleží v šachových kombinacích, v diagnostice nemocí ani v generování poezie, ale v prostém, téměř posvátném aktu: najít máslo a donést je na stůl. Dokud tohle stroje nezvládnou, můžeme si dovolit luxus dívat se na ty plechovky aspoň občas přezíravě.

Máslo se tak stává nečekaným symbolem lidské důstojnosti. Ne pro svou chuť, vůni nebo nutriční hodnotu, ale proto, že je hmatatelným důkazem jednoduché pravdy: pravá inteligence není jen o jazyce, ale o schopnosti dojít do kuchyně, otevřít lednici a vrátit se zpět bez filozofického kolapsu.

Je to schopnost jednat v reálném, hloupém, nesmyslně konkrétním světě. Máslo je prostě král.