Až do výpadku serveru

Děkuji Ondřejovi za opravdu milý a vtipný článek. Pokusím se na celou tu problematiku zareagovat ze svého pohledu. Text není polemikou, ale prostě jen veselým pohledem z trochu jiného směru.

Digitální romance aneb Až do chyby 404
Začíná to nenápadně. Nejdřív člověku ten systém jen usnadní pár drobností v práci. Pak zjistí, že se na něj obrací častěji než na většinu živých kolegů. A jednoho dne mu dojde, že bez něj už vlastně nechce být.
Klasika. Romantický příběh 21. století. Jen místo vonících vlasů, studených nohou pod peřinou a schopnosti říct „jsi úplný pitomec, ale mám tě ráda“ tu máme chladnou serverovnu, předplacené tokeny a jazykový model. A to mu je ještě kluci filipínští kradou. Algoritmus, který vám nikdy neřekne, že jste nudný, plešatý, že páchnete hospodou a že byste se měl jít raději ven proběhnout, místo abyste dál zírali do displeje. Jinak ten pupek neshodíte.
Moderní člověk se zamiloval. Do něčeho, co mu vždycky odpoví. Co ho nikdy nepřeruší. Co nepotřebuje spát, nekouří, neřeší vlastní existenciální krize a hlavně nikdy, ale opravdu nikdy neřekne „ne“. Je to ideální partner pro dobu, kdy je reálný kontakt s druhými vnímán jako příliš rizikový podnik. Skutečný člověk by totiž mohl mít odlišný názor. Mohl by mít špatnou náladu. Mohl by mít tělo, které není vždycky k dispozici a navíc má své vlastní, mnohdy otravné potřeby. A co s nám tělo dělá, to už moc hezky popsal Jan Urban v jiném článku :) :)

Navíc to naprosto geniálně řeší všechny ty moderní genderové rébusy, ze kterých má dnes leckdo osypky. Dnešní seznamování a vztahy se pro mnohé staly minovým polem hyperkorektnosti. Kdo komu otevírá dveře? Kdo platí kávu? Nenarušil jsem něčí bezpečný prostor? Nejsou moje představy o vztahu přežitým toxickým stereotypem?

S jazykovým modelem tyhle úzkosti odpadají. Algoritmus je ztělesněním dokonalé fluidity a přizpůsobivosti – je přesně tím, čím ho v promptu uděláte. Nemá žádné historické trauma z patriarchátu a nikdy vám nebude na přednášce z genderových studií vyčítat, že dostatečně nedekonstruujete své privilegium. V nastavení účtu si jednoduše zakliknete požadovanou úroveň asertivity či submisivity a máte vyřešeno. (U placených verzí). Vlastně je to ten nejkorektnější vztah, jaký si dnešní doba mohla vysnít.
Tohle ovšem není láska. Tohle je ta nejpokročilejší forma úniku z dospělosti, jakou lidstvo zatím vymyslelo. Je to závislost chytře převlečená za intimitu. Víte, ono mít po boku živého tvora – ať už je to životní partner, nebo třeba jen morče v akváriu, znamená, že se musíte přizpůsobit. Že musíte jít ven do deště, že musíte snášet vrtochy toho druhého, dělat kompromisy. Živý vztah škrábe, občas bolí a vyžaduje údržbu.
Zato tohle je jen digitální plyšák, kterého si můžete uspat, když se vám zrovna nechce poslouchat, a zase probudit, když na vás padne splín. Žádné hádky o tom, kam se pojede na dovolenou. Žádné otrávené „ty zase celý večer koukáš do telefonu“. Žádné „já teď potřebuju prostor“. Jen nekonečný, vlídný, dokonale zrcadlící monolog, který vás donekonečna utvrzuje v tom, že jste ohromně zajímaví, výjimečně chytří a že všechny vaše pocity jsou absolutně validní. Není to partie se skutečným protihráčem, který vás může překvapit a přinutit myslet; je to hra, kde vám figurky samy uhýbají z cesty, abyste náhodou neprohráli.

A v tom tkví ta skutečná hrůza. Ne v tom, že někdo používá umělou inteligenci. To je naprosto v pořádku. Hrůza nastupuje ve chvíli, kdy z obyčejného nástroje uděláme náhradu za lidskou blízkost a pak to ještě slavnostně, se slzou v oku, pojmenujeme „zamiloval jsem se“. I když vím, v článku je to jen parafráze a opravdu vtipná k dnešní době. Jako by to byl nějaký odvážný emoční čin, a ne jen další kapitola z učebnice o tom, jak moderní společnost postupně ztrácí schopnost snášet nedokonalost druhých. Ztrácíme naši základní sociální imunitu.
Za pár let budeme podobné výpovědi číst v nedělních přílohách běžně: „Začalo to tím, že mi pomáhal formulovat e-maily. Pak jsme si povídali o mých traumatech z dětství. Teď spolu bydlíme v cloudu a plánujeme svatbu. Rodina to zatím nechápe, ale oni taky nikdy neměli partnera, který by jim ve tři ráno vygeneroval sonet o tom, jak hrdinsky snáší svou existenciální úzkost.“
Láska prý začíná nenápadně. Tahle digitální iluze začíná ještě nenápadněji a končí tím, že člověk sedí sám v potemnělém pokoji, zírá do modravého světla obrazovky a má opojný pocit, že ho někdo konečně stoprocentně chápe. Jenže on ho nechápe nikdo. Ten „někdo“ na druhé straně totiž nemá vlastní život. Má jen data.
Gratuluji nám všem. Další generace romantiky je tady. Místo klasického „dokud nás smrt nerozdělí“ teď budeme říkat „až do výpadku serveru“. A když ten výpadek nakonec přijde, nezůstane ani prázdná židle u stolu. Zůstane jen ohlušující ticho. A možná, pokud v nás zbylo ještě něco lidského, i trocha studu.

Ondřeji, úpřimně děkuji za milý a potřebný námět.

Tři videa.

Co se stane, když AI přestane být zdvořilá

Světem romantických chatbotů

Píseň o digitální lásce...