Zahradničení s dětmi

V našem domku žije pět dětí ve věku čtyř až sedmi let, z toho dva kousky jsou moji vlastní vnoučci – s těmi teď zahradničím docela často. Ale i tři děti z druhé rodiny se náramně zajímají o to, co na zahrádce dělám.

Předškoláci jsou ohromně nadšení vším, co dělají dospělí, a chtějí to dělat taky. Začne to dotazem: „Co to děláš?“ To mě nadchne, protože nesmírně ráda poučuju, a tak dětem všechno ochotně vysvětlím a ukážu. Hned se do toho vrhnou taky, zmocní se náčiní a začnou si to dělat více či méně po svém. Chrlí hravé nápady, a tak je lepší zapomenout na svoji původní vizi, například že člověk zkypří a odplevelí záhonek pro výsev semínek, a pozměnit program, například začít na záhonku vykopávat skryté poklady a kosti dinosaurů.

Ale i když se drží zahradničení, mají předškolní děti sklony většinu prací tak trochu přehnat, takže když se něčeho ujmou, je to hotovo bleskově a i přes vaše neustálé rady je to nasázené nebo vyseté moc hluboko nebo moc mělce, celý pytlík semínek je vysypán na jedno místo a zalit prudkým proudem vody, která je zas vyplaví ven, ředkvičky nejsou vyjednocené na vzdálenost pěti centimetrů, i když jim to názorně ukážete, ale totálně vytrhané… a tak dále. Ale to dětské nadšení je krásné a myslím, že děti přitom přece jenom rámcově pochytí, co, jak a proč se na zahrádce dělá.

Platí, že čím mladší dítě, tím je nadšenější. Čím je starší, tím sice zahradničení zvládá lépe, ale kdybyste ho chtěli využít k „vykořisťování dětské práce“, nadšení by rázem opadlo až do záporných hodnot. A kdybyste přesto trvali na výsledku srovnatelném s „dospělou“ prací, museli byste se uchýlit k donucování – a to je cesta do pekel, jelikož tím vzniká stereotyp, který bohužel postihuje spoustu lidí a který vypadá takhle: „Já jsem dlouho neměl/a k zahradničení dobrý vztah, protože mě v dětství rodiče nutili plít záhonky, a tím mi to totálně otrávili“.

Popravdě, vždyť by to nebavilo ani dospělého. Protože co nás na zahrádce baví? Právě ta kreativita, to, že se stáváme tvůrci svého malého světa.

Jak děti zaujmout

Přestože jsou děti obecně tak nadšené, některé věci je zaujmou výrazně víc a jiné míň.

Co se týče pěstovaných rostlin, jednoznačně vítězí produkce typu „zobání“, které se dá sníst okamžitě zasyrova, od malin a jahod přes hrášek a mrkvičku až třeba po melouny. A to už od okamžiku, kdy danou rostlinu vyséváte nebo vysazujete. Děti jsou kapku netrpělivé a chtěly by, aby semínko vyklíčilo hned, tři dny nebo týden jim připadají jako nedohledně dlouhá doba.

To je asi také ten důvod, proč je víc baví zvířátka než rostliny: pohybují se a hned je s nimi zábava. Od pozorování žížal, které vyryjeme při výsadbách, přes nahlížení pod kameny, kde se to hemží hlavně stínkami, nebo pozorování prvoků z jezírka pod mikroskopem, až po zachraňování myši před kocourem, který si s ní chce trochu pohrát, než ji zakousne. Do „zvířátkové“ kategorie také patří rozvěšování lojových koupí pro sýkorky, pozorování kocoura, který koule pokládá za hračky a shazuje je na zem, nebo výroba hmyzích domečků.

Přitažlivost jakéhokoli úkolu zvýší, když si děti mohou označit výsledky své práce jmenovkami a je tak jasné, co je čí, nebo nad čím má kdo patronát. (Což máme my dospělí mimochodem také tak – když si nevyjasníme kompetence, všechno se zamotá a vázne.)

Hmyzí domečky

Domeček pro škvora získáme tak, že vezmeme terakotový květináč, zavěsíme ho na strom dnem vzhůru a dovnitř nacpeme seno. Květináč musí viset tak, aby se dotýkal kmene stromu, protože škvor do něj nevleze přes závěsný provázek, ale přes strom. Pomůže to chránit strom proti mšicím.

Domeček pro samotářské včelky opylovačky získáme z nějaké dřevěné bedničky s jednou otevřenou stěnou. Hustě do ní naskládáme duté stonky, třeba rákos, bambus a suché stonky nejrůznějších vyšších bylin, a to otvůrky ven, aby tam včelky mohly vlézt. Část domečku můžeme vyplnit senem. Zavěsíme nebo postavíme na nějaké slunné místo.

Domácí modelovací hlína

Na podzim jsem při kopání zvýšeného záhonku dala stranou menší kbelík jílu, který byl v tom místě a hloubce asi 50 cm už napohled docela pěkný, vazký a měl příjemný červenohnědý odstín.

Pak jsem hledala návody, jak takový jíl vyčistit na modelovací hmotu. Zjistila jsem, že ho můžete buď úplně vysušit, roztlouct a prosít („suchá cesta“), nebo jít naopak „mokrou cestou“, rozmíchat ho s větším množstvím vody a nechat usadit jednotlivé vrstvy – ideálně ve skleněné nádobě, kde jsou jednotlivé vrstvy dobře vidět: docela nahoře bude voda s organickými zbytky, pod tím jemný jíl, který chcete, a na dně zůstanou kamínky.

S vnoučky jsme vzali pětilitrové okurkové sklenice a důkladně v nich rozmíchali jíl s vodou. Vrstvy se už po půlhodině krásně vytvořily, vodu s kořínky se nám podařilo slít, ale oddělit jemný jíl od kamínků bohužel ne – na to byste museli mít jinou skleněnou nádobu s daleko širším hrdlem, ideálně třeba akvárium, a nedloubat se lžící v okurkové lahvi. Celý obsah jsme tedy vyndali do mělkého truhlíku, kamínky jsme vybrali ručně a současně jíl uhnětli a rozemnuli hrudky. Samozřejmě měl ještě konzistenci řídkého bláta a vyžadoval dosušení – a my jsme měli ruce olepené dokonalými rukavicemi z bláta. Ještě že jsem předem připravila kbelík s vodou na opláchnutí!

Po několika dnech jílová hmota dostatečně vyschla a mohli jsme se pustit do modelování. Buď bez jakéhokoli přídavku, nebo s trochou písku – dobré bylo přidat tak čtvrtinu objemu. Když jsem zkusila směs jílu a písku jedna k jedné, už se to rozpadalo. Snad proto, že náš jíl nebyl úplně čistý a obsahoval nějaké hrubší částečky.

Teď asi po týdnu slepuju disperzním lepidlem kousky, které se rozpadly – hlínu je potřeba poměrně silně zkompaktňovat (smačkávat) a to děti úplně nedělaly, i když jsem se jim to snažila říkat.

Vymodelovali jsme figurky a mističky – ovšem jen hrubých tvarů, jak to šlo - a po pár dnech schnutí jsme je pomalovali temperami. Docela hezky jsme se na tom vyřádili, ale praktický smysl tenhle postup v takhle malém měřítku asi nemá – respektive procedura čištění jílu by se musela vylepšit.

Pak by takhle šlo vytvořit třeba malé mělké pítko pro včely, hmyzí domeček s otvůrky, a kdyby se někdo pořádně rozmáchl, možná i cihly z nepálené hlíny na nějakou stavbičku…