Já jsem začala věřit v kočičí nebe, jinak bych se mojí kočkou adoptovat nenechala.

Děkuji, soucítím s vámi a zároveň děkuji, protože tuhle odvahu budu asi brzy potřebovat.. Moje fena bearucerona Berry- nejúžasnější pes na světě (jak jinak, že) má už 12 let a zdravotní problémy se jí hromadí, už začala chátrat i mentálně, je už občas taková trochu senilní babča, ale když na ni s láskou a něhou koukám, jak v pelíšku mohutně chrápe (je to huňatý 40-ti kilový kolos), tak vzpomínám, jak jsme postupně prošly v našem vztahu stadii matka-dítě, matka-puberťák (její puberta byla dost těžká-šlo o pár měsíců bojů, kdo bude doma šéfovat, cenění zubů a navždy budu mít z toho období pár jizev), pak vztah kamarádka-kamarádka, přes dlouhé období hlubokého přátelství s mentálním propojením (kolikrát na hranici telepatie), mnohokrát mně podržela v těžkých chvílích, parťačka, co mně nikdy nezklamala.... teď už jsem ve vztahu se seniorkou, která často nemůže ze schodů a tázavým pohledem mně prosí o pomoc, občas nemůže vstát s pelíšku a udělá na mně polekaný obličej "co se to stalo,zadní nohy mně neposlouchají!" - to ji musím obejmout, uklidnit, že to nic není a pomoct jí vstát ... taky se poleká a moc stydí, když se v pelíšku počurá, to ji musím chlácholit, že se nic tak hrozného nestalo... stále častěji ji objímám a cítím s ní souznění, vyzařuje z ní zvláštní smířlivý klid a chtěla bych, aby nikdy neodešla... Opravdu se bojím chvíle, kdy budu muset rozhodnout, že by měla odejít, a hlavně doufám, že poznám tu chvíli, kdy to i ona bude cítit, bojím se, že bych mohla rozhodnout dříve, než to bude nutné... A snad naše Berta ví, jak ji všichni milujeme... Snad ten smířlivý klid, který z ní poslední dobou cítím, mi může napovědět, že na odchod bude asi ona připravená lépe než já, a zatímco já budu zoufalá, tak ona na mně bude koukat klidně a moudře, protože mi bezvýhradně věří a bude teď dodávat odvahu ona mně.... Budu muset v sobě tu odvahu najít,i když nebudu chtít a budu myslet na slova lišky z Malého prince: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal...

Dagmaro, napsala jste to moc hezky a pravdivě. Až moc dobře vím, jak Vám asi je. Vaše Berta taky ví, jak ji máte rádi, jen to nedokáže říct. Pokud můžu nabídnout můj blog

http://stanclova.blog.idnes.cz/c/325363/Vyznani-z-psiho-nebe.html

Držím Vám palce a přeji hodně sil....

Cítím s Vámi, postupně jsem asistoval u uspání svého kocoura Čumáka, pudlice Káči a jedno radostně skotačící kotě jjsem vlastnonožně omylem zašlápl... V současné době mámě dvě kočky, starší z nich se mi nedávno zamotala pod nohy takovým způsobem, že (s vidinou toho zašlápnutého nešťastníčka) jsem raději uhnul a prošel skleněnými dveřmi. No, ucho mi na plastice přišili zpátky a Viki nám zůstala zachována. Máte pravdu, člověk ví, že těm chudákům pomůže, ale nikdy se mu na to nepovede zapomenout...

Evo, je to hrozně těžký úděl, ukončit život tomu, koho milujeme. My jsme to u našich pejsků zažili už třikrát. I takový, je bohužel život s našimi zvířecími parťáky a smířit se s tím koncem, je moc obtížný. Nám vždycky trošku pomohl nový přírůstek...chvíli srovnáváte, ale pak ho stejně milujete, jako ostatní.., nezapomenete však nikdy...