Vánoční přemítání o rozkmotřování

Tohle je hodně osobní téma a mám pocit, že se v sezonních vánočních úvahách do toho nikomu nechce, ale potýká se s tím snad každý: neměli bychom se o těchhle svátcích všeobecné lásky a dobré vůle, nebo popřípadě v rámci novoročních předsevzetí, smířit s lidmi, které z nějakého důvodu nesnášíme a nemluvíme s nimi?

Odpověď samozřejmě zní, že měli, ale já osobně to tedy dělat nebudu a hledám odpověď na to, proč vlastně ne. Tak především proto, že za můj život se mi už takových případů nahromadilo docela hodně (a kdo je na tom jinak, ať hodí kamenem), a taky tuším, že většina z těch lidiček by nepochopila, o co mi jde, a opětovné sbratřování by stejně odmítla.

S dost velkou částí mých přátel a známých je to tak, že se mi v životě vynořují a zase mizí podobně jako figurky na orloji. A tuším, že v naší civilizaci, kdy žijeme na sebe tak namačkaní a denně přicházíme do styku s desítkami lidí, jsou na tom podobně všichni. Nestojí nám to prostě za to, abychom odpouštěli svým nepřátelům, nebo jen lidičkám, se kterými jsme se jaksi rozkmotřili a přestali s nimi mluvit, nestojí za to investovat energii do toho, abychom si s nimi šli podat ruku. Je to zbytečné, nahradí je příval dalších známostí.

Trochu sebemrskačsky vzpomínám na všechny ty kamarádky, se kterými jsem prostě přestala mluvit, nebo udržovat styky. Jedna měla psychické problémy a automaticky předpokládala, že je mám taky, takže mě emocionálně vysávala neustálým rozebíráním, jak bychom mohly (ona i já) dosáhnout stavu psychické vyrovnanosti. Další dvě mě do hloubi duše urážely neschopností inteligentně a analyticky diskutovat o feministických a jiných otázkách – jako by měly v hlavě jakousi rozbředlou mlhu. Ještě další mě z druhého konce zeměkoule zavalovala příšerně dlouhými, slepicoidními a repetitivními e-maily, v nichž rozebírala bulvární drby o tom, která celebrita má jakou plastiku. A další dvě, známé spisovatelky, byly příšerně sebestředné a doslova mě „zasklívaly“, což znamená, že když jsem mezi jejich dlouhými monology špitla taky něco o sobě, jejich pohled zesklovatěl, ruka zabloudila k mobilu a začaly mě ignorovat. Kapitola sama pro sebe je to, jak jsem se naprosto stáhla ze sci-fi hnutí a přestala se stýkat se sci-fi fanoušky, ačkoli jsem tam měla hodně známých a přátel – prostě mi vadila zabedněnost a agresivita několika jedinců, s nimiž nebylo možné vést férové debaty o věcech, na které jsme měli jiný názor, a zároveň se jim nebylo možné v rámci sci-fi hnutí vyhnout.

Nedělalo mi nejmenší potíže prostě se s nimi všemi přestat bavit a vůbec toho nelituju. Ale – striktně vzato – asi jsem přece jen za sebou zanechala tu a tam trochu frustrace, zklamání, pochyb.  

Teprve nedávno jsem s tímhle přístupem kapku narazila. Šlo o mladou americkou feministku, o které jsem už na tohle blogu psala na jaře. Byla to ta osoba, která mě přišla navštívit domů a celé dvě hodiny vítězně mávala xeroxy článků ze Sociologického časopisu ze 70. let a vykřikovala: „No vida, tady jsou sociologické články od Marie Kabrhelové, tak co mi to vykládáte, že tady neexistovala sociologie, a dokonce feministická sociologie? Vždyť Kabrhelová mluví o úloze žen v budování společnosti! A na filozofické fakultě se dokonce učila amerikanistika a v kinech šly hollywoodské filmy, tak co to říkáte, že tady nebyla svoboda? Nenakukal vám to náhodou někdo až po Listopadu?“

Chtěla jsem se bavit i o jiných věcech, o životě, o tom, co jsme dělaly během těch pár let, co jsme se neviděly, ale nešlo to: je to velice hlučná a hlasitá osoba a měla jsem pocit, že mě chce svými argumenty utlouct. Po tomto jejím nájezdu jsem opravdově zuřila, a když o půl roku později přijela znovu do Prahy, rozhodně jsem se s ní nechtěla setkat. Takže když mi poslala esemesku, jestli bych na ni měla čas, odpověděla jsem stručně, leč výstižně: „NE.“ Zareagovala způsobem, na jaký opravdu nejsem zvyklá: poslala dlouhou esemesku, v níž žádala vysvětlení, a když jsem jí tedy v e-mailu vysvětlila, že jsem na ni opravdu naštvaná a proč, reagovala několika dlouhatánskými e-maily, v nichž se mnoha a mnoha argumenty ospravedlňovala a zároveň vyjadřovala údiv, že bych ji byla schopná tak snadno zavrhnout a přerušit s ní styky. Copak jsem, ptala se mě, tak hrozná a příšerná osoba? Najednou jsem viděla, že tímhle chováním mohu někomu opravdu ublížit. Tak napůl jsem jí odpustila – ale v hloubi duše stejně vím, že už ji nikdy nechci vidět, pokud to bude možné.

Ale ve světle téhle poslední zkušenosti je vlastně zvláštní, jak snadno nám obvykle prochází, když s někým přerušíme styky, a jak je to normální a běžná věc.  Správně bychom asi měli být schopní říct: „Promiň, ale tvoje vlastnosti X a Y mi bohužel vadí, takže už tě radši nechci nikdy vidět.“ To ovšem člověka stojí určité přemáhání. Tak nevím. Že bych to příště – počínaje novým rokem, až mě zas něco takového potká – zkusila?