Utrpení lázeňského povaleče

Strávila jsem tři týdny v lázních Karlova Studánka v Jeseníkách. Krásná příroda, příjemné procedury, péče, které se nedá nic vytknout… a pocit papiňáku, ve kterém se stupňuje přetlak: Hrome, já už chci pracovat!!! Netušila jsem, že jsem tak chorobně závislá na práci.

Byla to moje vůbec první zkušenost s lázněmi a ani jsem vlastně přesně nevěděla, v čem fyzioterapeutické procedury spočívají (v zásadě to jsou různé koupele, inhalace, masáže a relaxační plavání), ani jsem netušila, co obnáší takový správný režim lázeňského života. Měla jsem takzvané lázně křížkové, neboli komplexní lázeňskou péči, což znamená, že zdravotní pojišťovna do mě investovala zhruba dvacet tisíc korun, aby zlepšila moji kondici. Což je od ní pěkné. Jenomže metoda samotná spočívá v tom, že si člověk čtvrt hodinky vychutnával voňavou nebo bublinkovou koupel, pak měl hodinku pauzu na nějaké to posezení v kavárně nebo na lavičce a poklábosení s ostatními pacienty, pak šel na další proceduru, a tak dále a tak dále. Mezitím se mohl leda tak projít po parčíku a popíjet léčivou vodu z místního pramene. Viděla jsem, že ostatní pacienti – většinou mi připadali jako bodří moravští důchodci – si to vyloženě užívají, tvoří partičky a s gustem probírají stále stejná témata: co měli k obědu a že to za moc nestálo, ve které vesnici a které místní hospůdce se dobře najedli a napili, co výhodně nakoupili na vietnamském tržišti ve Vrbně pod Pradědem, co je kde po těle loupe a píchá a jak jim pomohla či nepomohla nějaká procedura. Jeden pacient mě dokonce zkoušel pozvat na podvečerní taneční zábavu při dechovce.

Přiznávám, že jsem neměla chuť se zapojovat a hanebně jsem se stranila kolektivu. Ještě štěstí, že jsem nepobývala v lázních typu Karlových Varů, kde – jak si představuji – nemůžete opravdu dělat nic jiného než se společensky vyžívat. Tady se aspoň nabízely obrovské možnosti vycházek a výletů po Jeseníkách, takže odpoledne po procedurách jsem vždycky někam vyrážela. Taková cesta po žluté značce kolem vodopádů Bílé Opavy, kde neustále šplháte po balvanech, lávkách a žebříčcích, je prostě nádherná!

Takže koneckonců se mi tam docela líbilo, a hlavně jsem ukojila svoji zvědavost ohledně lázní. Myslím však, že něco podobného si znovu dopřeju, až budu mít opravdu smrt na jazyku, nebo budu úplně sešlá věkem. Tedy podstatně víc než teď. A až se mnou nebude šít ten můj proklatý workoholismus. Pak mi to bude nefalšovaně příjemné.