Tvůrčí psaní jako hobby

Poslední dobou pozoruju sílící vlnu zájmu o „kutilské“ domácí aktivity: lidé jako by pochopili, že se nemohou zaměřovat jen a jen na honbu za výdělky a kariérou, a užívají si života třeba gurmánským vařením, amatérským výtvarničením, anebo – jak jsem s překvapením zjistila – tvůrčím psaním.

V mém domovském časopise Marianne jsme se rozhodli vyhlásit čtenářskou soutěž o nejlepší amatérskou povídku (autorky a autoři, kteří už publikovali časopisecky nebo knižně, z ní byli předem vyloučeni). Naprosto jsem nečekala, že se nám sejde tak obrovské množství příspěvků – ještě je musím spočítat, ale odhaduju je tak na pět stovek. Mnohé čtenářky nám děkují, že se díky naší výzvě vytrhly z koukání na televizi a vůbec z životní jednotvárnosti a že přišly na to, jak zábavné je něco vytvářet. Hodně mi to připomíná moje pohnutky, proč sama maluju naivní obrázky, nebo občas zajdu na kurz malování na sklo, smaltů a podobných aktivit: nejde mi o dosažení žádných profesionálních výsledků, ale báječně se odreaguju tím, že zapnu úplně jiná centra mozku než obvykle a s dětskou radostí něco vytvářím.

Na rozdíl od kurzů výtvarného kutilství ale zatím kurzy kreativního psaní pro amatéry chybí, aspoň pokud vím, kromě profesionálně zaměřeného studia na Literární akademii Josefa Škvoreckého existuje snad pouze jediný zdroj kurzů tvůrčího psaní, a to kurzy scénáristky Markéty Dočekalové, které jsou ale taky spíš zaměřené na lidi toužící se vypracovat na profesionální psavce. Na webu jsem nenašla žádné kurzy, které by byly obdobou kurzů výtvarně-kutilských. Je mi líto, že těch pět set čtenářek evidentně čeká na nějaké slovo povzbuzení, na rady a vodítka, které nemají kde jinde získat, ale my v redakci jim je poskytnout individuálně nemůžeme, protože to prostě není v našich silách.

Povídky bude hodnotit porota vedená Ivanem Klímou, který nás požádal, abychom pro ně v redakci předem vybrali dvacítku nejlepších povídek, tak aby nemuseli číst všechny. Tento úkol připadl mně a je pro mě poněkud drásající, protože se mi vybavují doby, kdy jsem sama coby začínající autorka se zatajeným dechem očekávala verdikty redaktorů. V sedmdesátých letech to byl například Mladý Svět a v něm Josef Peterka, což nebylo opravdu nic příjemného.     

Dnes vychází nepoměrně víc časopisů a pro to, co píšete, neexistují ideologická omezení, ale – kdo vlastně vůbec tiskne povídky? Ale právě proto si myslím, že kreativní psaní může mít (stejně jako výtvarné kutilství) abych tak řekla domácí rozměr, to znamená, že si lidé budou psát pro radost, třeba pro své potomky a pro svá vnoučata, která si to jednou se zájmem přečtou, pro své kamarády, pro lokální plátky, jako je v naší čtvrti Hanspaulka, nebo pro své internetové blogy a pro pár webových známostí. Proč ne? Konečně sama na tom nejsem líp, vyšlo mi sice deset knížek, ale okruh lidí, kteří je znají, není zrovna moc široký. No prostě, jak říkám: domácí psaní pro radost.