Tři dny v opravdové ekovesničce

V červenci se mi podařilo strávit víkend v Zaježové, široko daleko (přinejmenším v Čechách a na Slovensku) jediné opravdu fungující ecovillage, čili ekovesničce. Tedy společenství lidí s podobnými ideály a způsobem života, usilujících o vytvoření modelu trvale udržitelné obce.

Jižně od Zvolena, v hornatině Javorie, se nám otevírá šťavnatě zelená krajina s listnatými lesíky, ovocnými sady a řídce roztroušenými samotami, lazy. (Přiznávám, že teprve teď jsem zjistila, co slovo “lazy” znamená. Vezu s sebou Sáru, mladou Slovenku, která momentálně žije v Praze a v Zaježové má spoustu známých, ovšem pouze e-mailových. Tak se těší, že je konečně pozná osobně. Bezvadné je, že mi může vysvětlit všechny jazykové nejasnosti.)

Voláme místní usedlici Alence Mojzešové, u které máme domluvený nocleh, a hledáme cestu k její samotě. Z úzké silničky je potřeba sjet dolů do lesa a přebrodit autem docela široký potok – to mě dost znervózní. (O dva dny později, když začne pršet, mi Alenka poradí, abych raději přejela potok zpátky na silnici, než voda stoupne, a sama tam taky svým miniautíčkem vyjede.) Alenka je éterická, ezotericky založená žena s prošedivělými vlasy, vítá nás se štěkajícím psem Bafem, vláčí travou dlouhou sukni. Vede nás ke studánce a říká nám, že tady si můžeme vychutnávat ranní toaletu – vyděsím se, ale ukáže se, že v chaloupce má přece jen koupelnu, i když teče jen ledová voda. Myslela to spíš tak, že u lesní studánky si můžeme užívat ten duchovní rozměr. (Tedy ona na mnoha ekologických akcích představuje studánka skutečně jediný zdroj vody pro pití, mytí a vůbec pro všechno, takže by to nebylo tak moc divné. Jenomže já jsem salonní ekoložka a mám s tím problém.)

Chaloupka je velmi půvabná, jsou tu hezká zákoutí, pestré koberečky, kliky ze samorostů, spát máme v „izbičke“, kde je skoro tma, jen malé okénko, krásná pec a meditační dřevěná platforma. Sára chce raději spát pod střechou na seně, já zůstávám v izbičce. Záchod je za chaloupkou – kadibudka s vyvrácenými dveřmi. Alenka tu žije už několik let sama, stěžuje si, že bez muže je to těžké, dům by potřeboval mnoho řemeslných zásahů. Alenka je ale šamanka a tady má kontakt s přírodou, což je pro ni cenné. Původně je bioložka a pracovala v bratislavské botanické zahradě, kolem chaloupky má hezké trvalkové záhony.

Na pozemku na kraji lesa se pasou dva koně, hnědý a bílý, ty má Alenka půjčené na vypásání. Je tu ticho, z dálky je slabě slyšet cinkání kravských zvonců. Večer sedíme na zahradě a pijeme šalvějový čaj.

Nazítří jdeme navštívit jedno z center zdejšího života, usedlost Polomy, nedávno zrekonstruovanou na moderní trendové ekocentrum: hliněné omítky, rákosové střechy, kolem ukázkové permakulturní záhony (to znamená, že všechno roste dohromady a vypadá to jako neuspořádaná změť). Uvnitř jsou čisťounké moderní interiéry, kachlíkované záchody a sprchy. Před usedlostí stojí na parkovišti řada aut z celého Slovenska, právě zde probíhá workshop Cesta ženy. Slyšíme, jak účastnice zpívají a tančí. Hm… jako salonní ekoložce by mi tohle ubytovací zařízení báječně vyhovovalo.

Jdeme si sednout do nově otevřené čajovny, kterou vede Sářin starý kamarád z mládí (tohohle zná i osobně, ale neviděla ho strašnou spoustu let). Dávám si preso, je to milá změna proti bylinkovým čajům. Bavíme se filozoficky o tom, zda světu hrozí globální ekologická katastrofa a zda pomůže, když se duchovní úroveň lidstva bude zvyšovat.

Pak se se Sárou vydáváme lesní cestou vzhůru do horského sedla pod vrchol Sekier, kde stojí stejnojmenná usedlost. Na té uprostřed devadesátých let vlastně celé zdejší alternativní dění začalo, když budovy zakoupila neziskovka Pospolitosť pre harmonický život (dále PHŽ) a její členové tady zkoušeli žít skutečně komunitním způsobem a o všechno se dělit. Časem se skupina rozpadla na jednotlivé rodiny, které si koupily v Zaježové domky. Sekier je ale stále základnou Pospolitosti a jezdí sem mladí lidé, aby si vyzkoušeli skromný život v komunitě. Účastní se projektů PHŽ, pěstují si sami zeleninu, starají se o kozy a dojí je, staví ekologické stavbičky, musí se třeba také sami zásobit dřevem na topení a na vaření.

Momentálně má Sekier jen tři obyvatele, dvojici ze Severní Moravy, Honzu s Míšou, a Bratislaváka Marka. Vysvětlují nám, že zrovna teď budují kurník pro slepice, sežrala jim je kuna. Prohlížíme si usedlost, je krásná, původně patřila bohatému gazdovi a uvnitř je všechno jako kdysi, pec, tkalcovský stav, trámy, nábytek… Ze zvířat tady mají kozy, kočky a celý vrh štěňat, který tu přivedla na svět potulná fenka.

Od Sekieru pokračujeme lesem ještě nahoru, k centru přírodního stavitelství Brána. Právě tady probíhá dílna, asi dvacítka lidí, mezinárodní společnost, tu intenzivně buduje dům z hlíny a ze slámy, dřevěná konstrukce už je připravená a účastníci šlapou bosýma nohama bahnitou stavební směs, kopou hlínu a oplácávají směsí slámu. Vzniká tu dům pro hosty, stavebníci zatím musí bydlet ve vojenském stanu.

Dál máme na programu návštěvu jednoho ze zakladatelů PHŽ Mirca Kašiaka, který tu s manželkou žije od roku 1995 a narodili se jim tu už čtyři synové. Právě od něj se nejspíš dozvíme něco víc o historii a vnitřním chodu tohoto společenství.

(pokračování příště)