Proč nemohu být scifistkou

V sobotu jsem se šla podívat na knižní veletrh Svět knihy a zase jednou jsem viděla své staré známé scifisty. Jenomže jsem zjistila,  že pokud jsem vůbec někdy mívala nějaké buňky na fanynkovství sci-fi, beznadějně odumřely. Ach jo, proč jen sci-fi a fantasy nemůže být moje parketa?

Je mi to hrozně líto, protože sci-fi komunita mi pomáhala v letech totáče spisovatelsky přežít. Tehdy, v osmdesátých letech, pro mě bylo prakticky nemožné proniknout do oficiálních nakladatelství a něco v nich vydat – a ani nebylo oč stát, protože autor musel sebe i své dílo pokřivovat a pitvořit, aby obé prošlo všemi úmornými filtry nastavenými režimem. Mnohem jednodušší, příjemnější, čistší a upřímnější bylo vyjadřovat se ve sci-fi metaforách (antiutopie = reálný socialismus té doby), vydávat svá dílka v malých nákladech v cyklostylovaných fanzinech, posílat je do různých sci-fi soutěží pořádaných sci-fi kluby a získávat mezi scifisty své malé publikum a přátele.

Po Listopadu se vydávala hlavně americká sci-fi, po které panoval velký hlad, a následovala obrovská vlna „drakobijců“ a fantasy, což mě nezajímalo vůbec. Autoři mé generace, kteří používali sci-fi jako metaforu (namátkou Ivan Kmínek a Honza Hlavička), pověsili psaní na hřebík. Taky já jsem na to najednou neměla čas a víc mě zajímala publicistika. Poslední kapkou pro mě bylo to, že jsem po západním vzoru chtěla na sci-fi setkáních zavádět diskuse na feministická témata (jak se změní genderové role v budoucnosti?), ale setkala jsem se – což bylo pro devadesátá léta příznačné – se zuřivým, nesoudným a demagogickým antifeminismem, který mě ze sci-fi fandomu definitivně vypudil.

Loni mi ale dlouholetý guru českých scifistů Zdeněk Rampas vydal v nakladatelství Triton mé staré sci-fi povídky (pod názvem U nás v Agonii), několikrát jsem se se starými přáteli znovu setkala a začala se mnou cloumat nostalgie: nemohla bych se – napadalo mě – do fandomu zase jako ztracená ovečka vrátit? Konečně, pokud by mě někdo agresivně napadal za mé názory, mu mohu vždycky přátelsky poklepat na rameno a požádat, ať mě takovými ptákovinami neobtěžuje – dnes už jsem mnohem vyrovnanější než dřív. Fakt bych to zvládla.

Potíž je ale jinde. Obec scifistů má své vymazlené projekty, nanejvýš oceňované publikace, například za loňský rok antologii povídek českých autorů Imperium Bohemorum, kterou vydalo nakladatelství Albatros, nebo několikadílný a dlouhá léta za asistence celého fandomu splétaný a rafinovaně cizelovaný výtvor Františka Novotného o Valhale, letos konečně dodělaný, nebo knihu, která byla Akademií SF letos vyhlášena knihou roku – jmenuje se Jonathan Strange a pan Norrell, napsala ji Suzanne Clarková a vydalo nakladatelství Alman v jistě vynikajícím překladu Viktora Janiše. Imperium Bohemorum jsem si koupila už asi před rokem a marně se pokoušela do něj začíst – ani povídka Vilmy Kadlečkové O snovačce a přemyslovi, jistě po zásluze  oceněná Akademií SF jako nejlepší povídka loňského roku, mě nedokázala vtáhnout. Luštit složité souvislosti vymyšleného světa – obávám se, že jakéhokoli vymyšleného světa – mě prostě nebaví.  Tu Clarkovou jsem si chtěla na veletrhu hned koupit, ale když jsem zjistila, že jsou to dvě šíleně tlusté bichle, obsahující spletitý historický příběh s prvky fantasy, vzdala jsem to. Věděla jsem prakticky s úplnou jistotou, že bych se tím neprokousala. Chce to sklon ke koníčkářství a hračičkářství, kterým jinak oplývám, ale v této oblasti ne.

Je to nějaký zvláštní fyziologický proces, který bych ráda zvrátila, ale není to v mých silách. Lidé často s přibývajícím věkem přestávají číst beletrii a čtou pouze non-fiction, protože je už nebaví číst nic „vymyšleného“. Mě beletrie baví, teď jsem například s opravdovým požitkem četla Annu Kareninu, Stepního vlka a dokonce povídky současných českých autorů, ale z nějakého důvodu mě nebaví vykonstruované světy. Nedovedu říct proč. No, moje škoda.