Počkej, Sašo... to není možný!

Když jsem se dozvěděla, že zemřela spisovatelka Saša Berková, moje první reakce byla – jak jinak – nevěřícnost, a pak jsem hned začala – jak jinak – litovat všeho, co jsme si nestačily říct. Nebo přesněji řečeno: v čem jsem jí třeba ještě mohla naslouchat.

Asi před rokem a půl jsme si vyměňovaly poměrně časté e-maily, protože to jsem chodila na chemoterapie a Saša se mnou cítila a povzbuzovala mě. Zmiňovala se také o své nemoci, ale já jsem si říkala: „Cha, cukrovka! To ani není žádná pořádná choroba!“ Ani ve snu by mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Ale jakmile si člověk sám jednou omočí prstíček ve vodě Styxu, čili ovane ho dech blízké smrti, už na tyto věci hledí z jiné perspektivy. Smířlivěji. Relativističtěji. Jako by to bylo víc jedno, jestli jste na tom či onom břehu. Stejně ale lituju, že za Sašou na ten druhý břeh už nedohlédnu.

Připomínám si, jak se na pohřbech někdy říkává: „Tak už to má chudák za sebou. No, aspoň se dlouho netrápil.“ Paradoxně mě napadá, že Saša patřila k lidem, kteří se celý život něčím trápí, tedy samozřejmě ne natolik, aby jim nestálo za to žít, ale přece jen: berou na svá bedra tíhu celé zeměkoule a jejích problémů, soucítí univerzálně s veškerým utrpením a sami trpí. Vždycky mi připadalo, jako by v hloubi duše, pod všemi svými vtipnými, zkratkovitými, úžasně výstižnými formulacemi, vlastně oplakávala nedostatek lásky mezi lidmi.

Vybavuju si, jak to bylo s jejím vztahem k feminismu: zpočátku ho jako všechny české ženy odmítala s tím, že mezi lidmi nechce rozlišovat, nechce stavět ženy proti mužům, je prostě humanistka. Ale velice brzy ji k feminismu dovedla právě ta její vášnivá touha po lásce a spravedlnosti. Viděla, že jsou to právě ženy, kdo trpí citovou vyprahlostí a kalkulující racionalitou svého okolí, prázdnou frázovitostí socialismu nebo stejně prázdnou kapitalistickou rétorikou peněz, a že muži se často s vládnoucími systémy ztotožňují a ochotně sami vytvářejí jejich struktury. Že to jsou spíše ženy, kdo se chce dorozumívat a projevovat city, zatímco muži se tomu často brání. Že epidemie „citového deprivanství“ – když mám použít termín Františka Koukolíka – možná souvisí s tím, že hlasy žen jsou v našem světě slyšet méně než hlasy mužů.

Ale nešlo jen o feminismus. Kdykoli jsem Sašu potkala, vždycky měla nějakou více či méně charitativní agendu: jednou to byli slepci, podruhé svobodní zednáři, potřetí chudí dělníci z východních zemí. Sama jsem vždycky měla příliš napilno, vydělávala jsem komerčními překlady nebo prací v lifestylových redakcích, a tak jsem nikdy Sašu aktivně nevyhledala, abych od ní načerpala něco víc z jejích vizí, pocitů a myšlenek. Škoda, teď už to nepůjde.