Otcův dušičkový monolog, 1.11.2008

Škoda, že z tohohle hrobu nedohlídnu, v jakým autě přijeli. Jestlipak mají pořád ještě toho malýho oplíka? Jiřinka tedy pořád vypadá dobře, tak čile, i když od mý smrti uplynulo už sedm a půl roku.

Zdá se mi, jako bych jí snad ani moc nechyběl. Ale ne, ne, to bych jí křivdil! Přece vím, že ona nikdy nebyla sentimentální. Ksakru, to se tady opravdu nebudou bavit o ničem jiným, než že vítr sfoukává svíčku, a jestli se ji Honzíkovi konečně podaří zapálit? Čeho? Čeho? Hlasitějc, neslyším vás! Kdyby mi aspoň pověděli, kam ten svět spěje, jestli si ještě někdo vzpomene, jak jsme měli těžkej život za druhý světový války… ale ne, to určitě ne, to nemůžu čekat. Nikoho to nezajímá. Bodejť.

Stěžoval jsem si na to tady prastrýcovi Karlovi a pratetě Lidce, co mají urny hned vedle mě. Povídám: „Ty mladý, to já prostě nechápu. Nevážej si zkušeností, co máme my starší, přitom sami nezažili nic ani z poloviny tak hrůznýho, jako byl protektorát. A když o tom začnu, tak se jen hihňají. A sami se bavěj o věcech, kterejm už nerozumím ani za mák. Samý počítače, mobily, nový a nový technický udělátka, vůbec nevím, co to brebentěj, to už by se rovnou mohli bavit nějakou cizí řečí. Dobře že jsem umřel, už jsem tu novou dobu vůbec nechápal.“ 

„Jojo, tak to na světě chodí,“ zabručel prastrýc Karel. Ale vtom se ozvala prateta Lidka, která mě na rozdíl od prastrýce, kterej umřel dřív, trochu znala: „Hm, Vašíku, ale víš ty, jak to bylo? Tys jim úplně každou zábavu u nedělního oběda zarazil tím, žes nějak stočil řeč k tý svý druhý světový válce. Jenže pak jsi o tý válce nic nevyprávěl, zasek ses a mlčel, a všichni museli tím pádem mlčet taky až do konce toho oběda. To se pak nediv, že jak jsi prones nějaký to „jó, to jste ale nezažili druhou světovou válku“, tak se tvoji vnoučci hnedka začali hihňat, jelikož už čekali, kdy na tu druhou světovou válku dojde. Uzavírali na to sázky!“

No, tak když mi to takhle řekla, tak mi došlo – a na přemejšlení my tady máme času dost – že jsem si fakticky moh dát tu námahu a zkusit vyprávět něco zajímavýho, a nenechat se už předem odradit takovým tím pocitem, že na mě kašlou. Ale tak už to v naší rodině bylo – každej si mlel to svý, nebo radši posupně mlčel, protože si připadal nepochopenej, a nějak jsme se tím společně stráveným časem u oběda nebo u vánočního stromečku vždycky prokousali. Abysme jako byli ta spořádaná rodina. Ono – prosím vás - nevykládejte mi, že v jinejch spořádaných rodinách je to lepší.

No, a teď je tady mám, jeli za mnou až z Prahy, a prosím, nic mi neřeknou. Jako by mi to dělali úplně naschvál! Ale jedno si musím přiznat: jak jsem si tady pro sebe přemýšlel, tak mi to totiž došlo. I kdyby se mi pokoušeli vykládat, kam ten svět spěje, nechápal bych to a bylo by mi to ukradený. Teda! Ten Honza se ale moh oholit, copak to se dneska nosí, takový strniště? No, věnec mi teda přinesli obrovskej, určitě ho koupili tady v Přelouči, protože to přijde nejmíň o stovku levnějc než v Praze. Jenže mě by stejně spíš zajímalo, jestli když odjížděli do Přelouče, tak předtím pořádně zamkli barák. A nenechali někde pootevřený okno. A jestli kontrolujou pravidelně střechu, aby tam nezatejkalo. A v jakým autě přijeli. A jestlipak dbaj na pravidelný dohušťování pneumatik. Haló, Honzíku, nemoh jsi tady aspoň utrousit zmínku o těch pneumatikách?