Může existovat ekologická ekonomika?

 Naďa Johanisová, která vyučuje na brněnské univerzitě ekologickou ekonomii, právě vydala knížku s názvem Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem, kde názorně ukazuje příklady, jak lze ekonomické a ekologické zájmy skloubit a ubránit se negativním vlivům ekonomické globalizace.

 Pokud uvažujete o ekologických problémech planety systémově, musíte se začít ptát, jestli se dá něco dělat se zdánlivě „slepými“ ekonomickými mechanismy, které ženou lidstvo ke stále masivnějšímu konzumu, zvyšující se spotřebě zdrojů, a marxisticky (leč přiléhavě) řečeno akumulaci kapitálu, takže bohatí bohatnou, chudí se zadlužují a čas od času se celý ten systém zhroutí. Přece to tak prostě je – nebo ne? – že ekonomika musí růst, výroba a spotřeba všeho se musí neustále zvyšovat, peníze se musí točit a HDP také růst – podle toho se přece měří, zda se nám vede dobře. 

 „Proč bych si neměl koupit levná novozélandská jablka v hypermarketu?“ diví se typický zákazník a nechápe, proč by měl dát přednost dražším českým jablkům, nebo si dokonce dát tu námahu a natrhat si méně hezké a lákavé plody na zahradě nebo u cesty. Tak tedy: neměl by to udělat proto, že je nesmysl přepravovat ovoce lodí (nebo dokonce letadlem) přes půl zeměkoule, spotřebovávat na to naftu a znečišťovat prostředí, dále proto, že takové ovoce nemá svěží aroma a čerstvou chuť, je totiž „podtrhováno“, sklízeno nezralé, a nechává se „dojít“ někde ve skladišti, takže místní česká jablka, i když „zvonkajšku nevyzerají“ tak pěkně, jsou chuťově lepší, a konečně by to neměl dělat i proto, že čeští pěstitelé budou v důsledku nuceni zlikvidovat ovocné sady, čímž se zvýší nezaměstnanost a zaniknou naše tradiční odrůdy ovoce, které zvyšovaly pestrost a kvalitu našeho života, a budou o ně ochuzeny i příští generace. 

Svým způsobem chápu, že lidem (Čechům prý víc než okolním národům) se tak líbí hypermarkety, lesklá záplava zboží, atraktivní slevy, pocit hojnosti a nadbytku. Skvělý je i pocit, že se třeba dostanu mezi jedince, kteří nadprůměrně vydělávají – co na tom, že systém funguje tak trochu jako loterie a na každého šťastlivce (který žije aspoň na povrchu podobně, jako to vidíme v reklamách) připadá několik méně šťastných „socek“?   

Ze studií mikrobiologie mi utkvěl obraz velkých baněk s bujonem, které se protřepávaly kvůli provzdušnění a do nichž se naočkovalo nepatrné množství bakterií. Bujon se rychle zakalil exponenciálně se množícími Escherichiemi coli – prožívaly své šťastné chvíle, přibývalo jich, ale možnosti baňky s pevně daným objemem bujonu se rychle vyčerpaly. Nastala krátká stagnace, kdy se bakterie přestaly množit, a pak naprosté vyčerpání živin a systém se začal propadat do marasmu zániku a záhuby. 

Lidstvo je samozřejmě ve složitější situaci, přírodní zdroje, které spotřebuje, se aspoň zčásti obnovují. Ale přesto: v devadesátých letech jsem vůbec nemohla věřit svým očím a uším, když jsem se poprvé setkala s křesťanskými konzervativními „mysliteli“ tvrdícími, že člověk se zásadně liší od jiných živých organismů a že čím víc je lidí, tím víc vzniká i zdrojů. Prosííííím??? Ukázali byste mi laskavě ty zdroje? Nevšimla jsem si, že by v místech s největším nahuštěním obyvatel, jako třeba v Pákistánu, vznikal automaticky nějaký extrovní blahobyt!  

Jenomže: co se týče růstu populace, snad jsme už dosáhli dostatečného konsenzu v tom, že by počet lidí neměl exponenciálně růst, nýbrž že by bylo dobře, kdyby se ustálil na nějaké hladině – čili kdyby nastal rovnovážný stav. Tak proč si něco podobného nedovedeme představit v ekonomice? Výroba a spotřeba jsou přece daleko méně „biologické“ a neodvratné jevy než množení lidí, takže by nemělo být těžké si v této oblasti stanovit nějaká kolektivní moudrá pravidla. (Nemluvím zde o komunistické diktatuře a tzv. plánovaném hospodářství.)

Kniha Nadi Johanisové je velice inspirativní: uvede vás do světa alternativních ekonomických a peněžních systémů, jako jsou lokální firmy, družstva, kampeličky. Autorka totiž osobně propátrala několik desítek těchto iniciativ v Británii a u nás. Popisuje a vysvětluje trend lokalizace, který působí přesně opačně než ekonomická globalizace a využívá bioregionálních výhod, které by globalizace naopak smetla. Hospodářským systémem, kterému autorka evidentně fandí, jsou družstva, tedy ekonomická sdružení členů se stejnými právy a rozhodovací mocí, která působí v rámci nějaké místní komunity, kde se lidé navzájem dobře znají. Už tohle působí jako pojistka proti různým vykukům, hazardním spekulacím, tunelování a podobně. 

Naďa Johanisová si všímá toho, jak jsou například zemědělská družstva tlačena ke specializaci a ztrátě soběstačnosti: zruší uzavřený koloběh rostlinné a živočišné výroby (kdy “krávy žraly trávu a hnojily pole“), soustředí se na jediný produkt, ale tím budou pak velice zranitelná, když například firma, která od nich produkt vykupuje, stlačí ceny libovolně dolů. Pak nastává konec zaměstnanosti a zároveň zaniknou i tradiční venkovské hodnoty, dovednosti, místní odrůdy plodin, i samotný vztah lidí k půdě. „Máme se globalizaci, ať už znamená cokoliv, ve všem podřizovat?“ ptá se autorka. „A pokud ano, kam se nám to vytrácejí ideály sebeurčení, osobní důstojnosti a svobody?“

Ekonomické systémy jsou nyní nastaveny tak, že to vypadá, jako by peníze velmi agresivně „samy chtěly růst“. Uvědomila jsem si, že na to přesně sedí i situace se supermarkety u nás v Dejvicích. Rádi jsme nakupovali v Delvitě, kde měli sice trošku dražší potraviny, ale zato kvalitní a pestrou nabídku. Delvita se z ČR stáhla, protože tady sice vydělávala – dejme tomu 10% ročně - ale manažerům to bylo málo a trvali na 25%. Pokud nějakou firmu vlastní velká nadnárodní společnost, pak ji okamžitě nelítostně zruší, jakmile se jí naskytne možnost investovat do něčeho výhodnějšího. A tak teď máme místo Delvity Billu, s laciným a omezeným sortimentem zboží.

Autorka uvažuje o tom, zda by bylo možné zrušit systém úroků, díky kterému každé peníze začnou po nějaké době exponenciálně růst. V muslimském světě jsou prý úroky pokládány za nemorální a tamní bankovnictví funguje bez nich – a taky to jde. Zajímavé, o tom jsem nikdy předtím neslyšela!

Také by bylo dobré přehodnotit vousatý koncept komparativních výhod (což je například levná pracovní síla v Číně, která likviduje naše sklárny a textilky) – přinejmenším tak, že by se do ceny zboží započítávaly externality, například nejen náklady na dopravu, ale i investice do stavby dálnic nebo další nepřímé náklady, například za zdravotnickou péči o lidi, kteří onemocní kvůli vzduchu znečištěnému dopravou.

Knížka člověka nutí k zamyšlení nad desítkami dalších témat a je napsaná tak čtivě a vtipně, že vám vůbec nepřijde zatěžko nechat se jí vtáhnout. Takže ze srdce doporučuju.