Moje divadelní průzkumy

Tak jsem se hluboce zamyslela nad svým životním stylem a zjistila jsem, že mám zbytečně zúžené kulturní obzory. Rozhodla jsem se, že zhruba jednou za měsíc zajdu někam do divadla, na což jsem, přiznávám, byla v poslední době nějak líná.

Asi mě ovlivnilo i to, že v novém zaměstnání dělám kulturní referentku (počítám, že v současné firemní hantýrce se to řekne nějak jako Interactive B2B HR Culture Agent), a tak dostávám nabídky z divadel přímo pod nos do počítače.

První na řadu přišla Adina ve Vinohradském divadle. Byla jsem na to představení zvědavá a spíš jsem čekala, že se mi nebude líbit a že pokusy o vyvolání prvorepublikové atmosféry, díky níž jsou filmy z té doby tak neodolatelné, dopadnou trapně. Když své dojmy shrnu, příliš se mi to nelíbilo, ale z důvodů úplně jiných, než jsem předem čekala. Veronika Žilková se upřímně snažila, nehrála špatně a – co je důležité – vůbec v ničem Adinu Mandlovou nenapodobovala. Stejně tak Ladislav Frej jako Hugo Haas a všichni ostatní: inscenace upřímně přiznávala, že má od skutečné Adiny a stylu jejích filmů i jejího života – té sladké uhlazené idylky, která mohla být pod povrchem nádherně dekadentně cynická, jak je vidět z jejích pamětí - značný odstup.

No fajn. Jenomže o čem ta hra tedy je? Viděla jsem ji s kamarádkou, svou vrstevnicí, a obě jsme se shodly, že je to už zase – ano, už zase, bohužel! – o tom, jak jsme my Češi hrozní, neboli že je to hra sebemrskačská.  Za protektorátu jsme byli hrozní, a v šedesátých letech, kdy tady v Praze Mandlová měla hrát v Karlíně Hello Dolly a z nějakých důvodů z toho sešlo, jsme byli ještě hroznější. Závistiví, malí, podrazáčtí, plaziví, šplhaví, sobečtí, beztvaře améboidní. Hru napsala emigrantka, která zřejmě na vlastní kůži neokusila atmosféru 60. let v Čechách (nebo aspoň ne ovzduší jejich konce, tedy roku 1968, což je období, které si obě s kamarádkou pamatujeme v maximálně pozitivním světle), protože je to opravdu příšerně černobílé. A vlastně – protože autorka má od české reality takový odstup – to není sebemrskačské, nýbrž pouze mrskačské. Údajně je to psané podle pamětí Adiny Mandlové – no ano, je tam citována, ale… tak nějak z toho nevznikla ani tak mozaika jejího života, jako spíše zjednodušený (až klišoidní) moralizující traktát.

Druhá hra, kterou jsem si vybrala z důvodu zkoumání genderové problematiky, nese název Vše o ženách a viděla jsem ji v Divadle Palace (ale Studio DVA ji uvádí i jinde). Hrají – a skvěle se vyřádí - Jana Krausová, Anna Šišková a Jitka Schneiderová. Autor je Chorvat Miro Gavran, ale mohl to napsat muž jakékoli národnosti. Velmi znatelně to byl muž: ve všech (celkem pěti) sadách postav, které herečky ztvárnily, byl znát klišoidní přístup k tomu, čím ženy žijí a co je pro ně důležité. Devadesátileté důchodkyně se handrkují o mužského, matky jsou starostlivé slepice, kamarádky jsou zmije, chlapi jsou proradní a tak dál a tak dál. Herečky jsem musela obdivovat, nicméně hra sama mi přišla kapku podbízivá. Nenáročná inscenace pro nenáročné publikum.

Napadá mě, že moje dojmy z obou inscenací jsou podobné, takže to skoro vypadá, že ať vidím co vidím, vždycky chválím herce a stěžuji si na klišoidnost a prosťáčkovitost hry. Ale není tomu tak. Dříve během podzimu jsem byla v Dejvickém divadle na představení Teremin – a zvláštní věc, tahle hra o samorostlém ruském vynálezci se mi opravdu líbila. Jako by tam padla ona přehrada mezi herci a diváky, kdy člověk shovívavě pozoruje hemžení na jevišti a říká si – no, snažej se…  jako by člověk najednou úplně přirozeně chápal, že je to takzvaně  „o něčem“.