Jak se - ouvej! - rodily webovky

Moje zbrusu nové webovky, kde nabízím své zbrusu nové služby, se mi upřímně líbí. Máte chuť se zúčastnit dílny tvůrčího psaní? Mrkněte se na www.tvurci-psani.cz. Chtěli byste si ekologicky zařídit nebo upravit zahrádku? Podívejte se na www.prirodni-zahradky.cz. Opravdu jsem s nimi spokojená. Ale domluvit se jazykem ajťáků (jak zní ustálený termín pro IT muže) bylo jako rodit ježky proti srsti. Uf! Doteď se z toho nemůžu vzpamatovat.

Přiznávám, že mám problém s technikou. Vůbec mě nebaví hrát si s novými technickými udělátky a když mám něco takového zvládnout – jako třeba digitální foťák, diktafon, přispívání do tohohle blogu  a podobně – musím vždycky překonat určitý odpor, který tomu moje mysl klade. Zhluboka se nadechnu, ponořím se do toho, jakžtakž to zvládnu - ale naučím se jen pár nejjednodušších kroků, se kterými se pak zuby nehty snažím vystačit.

Vlastně v tomto ohledu připomínám mentalitou typického ruského mužika. Právě čtu Annu Kareninu (z pracovních důvodů, neboť překládám jeden současný irský román, který ji parafrázuje), a statkář Levin se tam marně snaží vnutit mužikům ruchadlo. Vědí, že tento typ pluhu orá líp, práce je efektivnější, líp to odsejpá – ale prostě nejsou na ruchadlo zvyklí a zvykat si nehodlají. Ech, k čemu nám na Rusi třeba novot, u čerta! Levin se nejdřív snaží mužikům užitečné změny vnutit, ale pak (taky typicky rusky) rezignuje a řekne si, že nejhlavnější je, aby se mužici cítili při práci příjemně.

 Tak tohle je myslím dobrá ilustrace mého postoje k veškeré technice.

K mému neobyčejně frustrujícímu střetu s technikou došlo tako: ty webovky mají nové e-mailové adresy, totiž [e-mail] a [e-mail], a bylo potřeba nějak udělat, aby mi pošta z těchto adres chodila do mého počítače. Čímž mi nastalo strašlivé mučení. Vyměňovala jsem si e-maily se svým ajťákem, koukala jsem se na webové adresy s různými návody, které mi radil, ale ničemu jsem nerozuměla. Vypadalo to asi takhle:

„Zřejmě jen máte špatně nastaven výběr pošty. Zkoušela jste to webové rozhraní?“Cože, rozhraní? Jaké rozhraní? Co to jako má být? No samozřejmě že nezkoušela. Vždyť netuším, že to existuje.„Zkuste juknout sem: http://www.webstranka.cz/clanek-22-nastaveni-emailu-v-ms-outlook. Tam je popsáno, jak se nastavuje email i s obrázky.“ - Na příslušné adrese jsem našla naprosto nesrozumitelné pokyny, hemžící se pojmy jako „nový účet“, „server pop3“, „smtp“, „server příchozí pošty“, „server odchozí pošty“… Začal mě polévat studený pot a rozklepala jsem se.Ajťák si musel myslet, že jsem úplně retardovaná. Vysvětlil mi: „Účtem se myslí emailový účet (konto).“ No výborně, to mi teda pomohlo! Ale jak mám sakra vědět, jestli tam teda mám napsat tu novou adresu???„Jako pop3 a smtp dejte mail.tvurci-psani.cz resp. mail.hauserova.cz apod.“ – Sakra, to je úplně jedno, co tam mám dát? Tlak mi hrozivě stoupal. Kdybych měla sklony k cévním příhodám, tak mě v tu chvíli trefí.

Začala jsem si připadat jak zpráskaný pes a totální analfabet. Srdce mi divoce bušilo vztekem, krk se mi stahoval hořkostí a do očí mi stoupaly slzy. Do pytle, napadalo mě, proč musím TÍMHLE marnit čas? Kdo za to může? Zuřila jsem sama na sebe, na ajťáka i na celý svět. Tyhle záležitosti jinak v životě nepotřebuju, tak PROČ xakru musím podstupovat  tohle mučení?

Málem jsem rozkopala počítač – nebo rezignovala na celou civilizaci a vrátila se „zpátky na stromy“, jak se pravívá v antiekologických diskusích.

Nakonec to ale přece jen dopadlo dobře. Čirou náhodou, jako zázrakem se  u mě objevil můj syn Honzík a všechno mi to nainstaloval.

„Tohle bys tedy sama rozhodně nezvládla,“ potvrdil mi.

No vida. Být matkou má přece jen i nějaké praktické výhody.