Hluboká kočičí moudra

Kde končí pronikavá, všeobsahující, věčně platná moudrost a začíná směšnost? Hranice je někdy dost neznatelná…

V jednom pátečním magazínu Lidovek (už lehce starším) jsem narazila na cestopisný článek Michala Horáčka, který se vydal do odlehlých končin Afriky, kde ještě žijí Masajové (přesněji řečeno Kikujové) dosud nezasažení naší civilizací, a s pomocí tlumočení přes několik jazyků se od nich snažil získat nějaké moudré rady do života a jiné hluboce moudré tipy. Shodou okolností jsem ve stejné době četla Bílou Masajku a je to zvláštní, ale text Corinne Hofmannové jako by měl s textem Michala Horáčka něco společného. Tedy kromě toho, že se týkal stejného kmene Kikujů. Švýcarskou blondýnu jako by neustále lehce rozčilovalo, že Kikujové žijí a myslí jinak než my Evropané, český textař a boháč je naopak plný úcty a snaží se od nich získat jakousi obecně platnou moudrost. Obojí mi z nějakého důvodu připadá legrační. Asi proto, že ani jeden z Evropanů nemohl při svém relativně krátkém pobytu mezi těmito lidmi, bez možnosti se s nimi pořádně dorozumět, skutečně pořádně proniknout do jejich kultury.

Moudra několikanásobně přefiltrovaná tlumočením, která Michal Horáček získal, zněla přibližně takto: „Hvězdy mluví vždycky pravdu.“ Nebo: „Každá generace má své paradigma.“ (No dobře, nebylo to přesně řečeno paradigma, ale dejme tomu slogan. Vlastně ani slogan. Řekněme heslo. Tak jako u nás – jedna generace má heslo „budujme socialismus“, další generace „volný trh“ a další „máme blbou náladu“. Hesla Kikujů se prostě jen týkají kapku něčeho jiného.)

 Když jsem to probírala se svým přítelem, došli jsme k závěru, že pro obstojná moudra vůbec nemusíme chodit tak daleko a máme je přímo pod nosem. Můžeme je získat od našich koček. Jsou to neuvěřitelně moudrá zvířátka. Většinu času leží slastně natažená na nějakém teplém místě, což je ideál životního stylu, jakého se nám lidem stále nedaří dosáhnout. Přitom se nedá říct, že by kočky vůbec necvičily: mají takové své intenzivní tělovýchovné chvilky, kdy s mručením pobíhají neobyčejně rychle po bytě nebo po zahradě, načež si energicky brousí drápy o nějaký kmen.  Ačkoli určitě netrpí hladem, pro jistotu se nad obsahem svých misek stále tváří nespokojeně – co kdyby z nás vypadla nějaká ještě lepší lahůdka. A můj přítel jejich psychickému nátlaku často neodolá a skutečně jim nosí různé inovativní, dosud nevídané mňamky. Úžasné také je, že ačkoli naše kočky už několik let vůbec nic neulovily, přece jen se díky nim našemu domu vyhýbají myši. A konečně na nich člověk musí obdivovat, že (na rozdíl od psů) se vám nikdy nevnucují, ale když už se s vámi přijdou pomazlit, dají vám jasně najevo, že vám prokazují  nesmírnou poctu.

Takže naše sebraná kočičí moudra by zněla asi takto:

 „Chceš si užívat pohody, klídku a teplíčka? A co ti v tom brání? Prostě se natáhni.“

„Svaly a drápy potřebují procvičit. Ale ne moc často.“

„Vždycky můžeš od života chtít o něco víc. Ale nenamáhej se zbytečně. Úplně stačí, když se budeš tvářit, jako že očekáváš víc, a oni ti to dají.“

 „Nemusíš umět lovit myši. Stačí, když vypadáš jako kočka, a myši utečou.“

 „Nedolejzej. Prokazuj poctu.“

Nejen že se tahle moudra hodí i pro lidi.

Ale hodně lidí se jimi už teď (aniž by si můj rozklad přečtli) instinktivně řídí.