Dárkofobie

V naší rodině, kde nejsou žádné malé děti, vyplul na povrch zajímavý úkaz: vymyslet, o jaké dárky si máme „napsat Ježíškovi“, je pro nás daleko větší námaha, utrpení a vůbec nadlidský úkol, než všechno ostatní, co je s Vánoci spojeno.

Nakoupit dárky už je potom hračka, ale titánskou energii je třeba vložit do toho, abychom z ostatních rodinných příslušníků vymámili seznamy dárků, které si přejí. Tyto „dopisy Ježíškovi“ vždycky všichni vyprodukujeme až po velkých průtazích, kličkování a řetězech rafinovaně obměňovaných výmluv.

Ještě ke všemu v tom hraju roli jakési logistické centrály, takže členové rodiny na mě pořád útočí: „Už máš ten seznam od babičky?“, „Kdy už ti Jakub konečně dá seznam?“, „Ten svůj seznámek knih je moc krátký, to ti neprojde!“ O seznamy se pak přetahujeme, různě se rozdělují, stříhají, proškrtávají, občas se v tom chaosu stane, že je nějaká věc zakoupena dvakrát.

Obejít se to ale nedá, kupovat dárky „naslepo“ můžeme jen do jisté míry, spíš maličkosti, jinak bychom riskovali zklamání a zbytečné vyhazování peněz. Jenomže – když člověk vyroste z infantilních tužeb po spoustě věcí, které touží ochutnat, okusit a vyzkoušet, doopravdy už nic nechce. Totiž nechce nic v té kategorii, do které vánoční dárky spadají, jako třeba oblečení, kosmetiku, knížky a podobně, protože takové předměty, pokud po nich občas zatouží, si klidně koupí sám. Je to daleko jednodušší než chodit po obchodech a sepisovat seznamy. Samozřejmě že mám nějaká přání, jenomže ta jsou až příliš velká a k Vánocům se tudíž nehodí: třeba novou kuchyň nebo řekněme takovou cestu kolem světa. Ale v kategorii předmětů využitelných jako dárky je to bída. Taky i proto, že s přibývajícím věkem se člověku opravdu otřesně hromadí nepotřebné předměty. Proto dost váhám, jestli mám chtít třeba knížku, kterou si beztak přečtu jen jednou: moje doupě je beznadějně zahlcené věcmi, třeba ještě docela dobrými, ale nepoužívanými, kterých je problém se zbavit.

Samozřejmě se nabízí možnost vyzvat rodinné příslušníky, že si tedy nebudeme dávat nic a kolektivně se složíme na nějakou charitu. K tak zásadní změně vánočních rituálů jsem se ale zatím neodhodlala. Přece jen bychom se připravili o to štědrovečerní kouzlo rozbalování dárků – jakkoli si můžeme předem vypočítat, co se v balíčcích skrývá.  

Stejně je to zvláštní. Vybavuje se mi, jak jsem v dětství nemohla pochopit babičku, která stereotypně tvrdila: „Já už nic nepotřebuju.“ Panebože, já jsem toho tenkrát nutně potřebovala asi tak stokrát víc, než by Ježíšek byl schopen unést! No vida. Došlo na mě. Dnes už ji chápu.