Chraňme muže – ale před čím?

Moje kamarádka, spisovatelka Věra Nosková, píše knížku s názvem Chraňme muže. Asi bych si měla v téhle věci vyjasnit svůj postoj. Máme chránit muže nebo ne? A před čím přesně?

Zatím netuším, jak přesně bude Věra argumentovat, vím jen to, že muže rozhodně chránit chce. Myslím, že to hodně plyne to z její rané zkušenosti z dětství a mládí, kdy se ostře střetávala s drsnou domácí nadvládou žen a kdy kolem sebe viděla muže-bačkory, trpně vegetující pod mohutným ženským pantoflem. Hodně takových rodinných situací jsem během svého života viděla kolem sebe taky. Ne ovšem ve své vlastní rodině: byla jsem vychovávaná k naprosté rovnoprávnosti a feministku ze mě udělalo teprve opakované zjištění, že podle pravidel naprosté rovnoprávnosti tedy svět rozhodně nefunguje. Ona ta původní rodina je pro člověka určitě hrozně důležitá: kdyby můj tatínek býval byl patriarchální tyran a maminka úpěla pod jeho knutou a byla by se mě snažila vychovat v tom, že údělem nás žen je sloužit mužům, byla bych se rozhodně také vzbouřila a došla bych k feminismu taky, ale z jiné strany. (S tímto typem feministek si tak úplně nerozumím, protože nemám jejich zkušenost, ale to budu řešit extra, ve zvláštním blogu.)

Ale kdyby moje maminka byla bývala úspěšně používala ženské zbraně a vedla mě k tomu taky, pak by ze mě nejspíš dnes byla zarytá antifeministka, zhruba tak typu Sáry Saudkové, neboť bych absolutně nechápala, oč těm ženským jde, když si přece mohou tak báječně žít a sklízet obdiv a být hýčkány, jen když budou pěkně tahat za správné nitky a obratně muži manipulovat.

Ale vraťme se k oněm dominantním, panovačným ženštinám, které se navždy vtiskly v mysl Věře a odstartovaly její tažení za ochranu mužů. Ano, v naší společnosti je jich hodně, proto také Věra sklízí velký ohlas a mohla by klidně založit hnutí pro ochranu mužů a třeba s ním i vyhrát volby. Vzpomínám si, že Halina Pawlowská mívala pro tyto ženy krásné označení „slepice s okovanými drápy“. Domácí generálky. Ženy, které nutí muže po výplatě udělat stojku, které o svém manželovi mluví s despektem („prosímvás, paní, on je jak třetí dítě…“), které o všem rozhodují samy, protože muž, než aby se s nimi pořád dohadoval, radši rezignuje, zašije se někde na gauči u fotbalu nebo v dílně, kde cosi kutí, a snaží se na sebe moc neupozorňovat. - Co jsem tak slyšela, takových generálek je asi docela hodně v Rusku, a kdoví, možná je to taková slovanská tradice. Jejich pozici určitě posílil socialismus, který vzal mužům šanci na seberealizaci, kdežto ženám ponechal prostor rodiny. Navíc nám jaksi sebral chuť věci rozebírat a diskutovat o nich, a ještě navrch jsme byli krmeni plzákovskými tezemi o tom, že v manželství někdo dominovat musí. Což je podle mě velký blud.

V tomhle smyslu tedy s Věrou určitě souhlasím: manželství by nemělo být kolbiště, kde se jeden snaží ponižovat druhého. A dokonce připouštím i to, že pokud se žena rozhodne dominovat a její muž není zrovna alfa samec, aby si rázně dupnul, pak je v dosti zoufalé pozici, protože muži obvykle nemají ženskou výdrž v drobných půtkách, ústrcích, pošťuchování a vytrvalém rejpání. Takže ano, v tomto smyslu muže chraňme.

Celý problém má ale ještě druhou stránku, a to rozšířenou tezi, že emancipace žen už dospěla až příliš daleko, a tudíž je potřeba muže chránit právě před přehnanými výdobytky feminismu. S tím nesouhlasím. Dala bych ruku do ohně za to, že výskyt dominantních meger s emancipací nesouvisí – nebo že je to spíš naopak: čím víc emancipace, tím míň generálek v rodinách, protože se aspoň některé půjdou realizovat jinam, do veřejné sféry, a nebudou v sobě své generálské sklony dusit jak v papiňáku a vybíjet je tam, kde to nikdo nevidí, tj. v soukromí.

Aplikovat ženskou emancipaci a feminismus na rodinný život podle mě neznamená nastolení matriarchátu, ale právě ono kýžené partnerství, ve které – na rozdíl od Plzáka – určitě věřím. Žena, která ponižuje muže, podle mě NENÍ feministka. Žena, která chce nastolit nadvládu žen, NENÍ feministka. Žena, která principiálně upírá mužům právo na péči o jejich děti po rozvodu, NENÍ feministka. Feministky chtějí být respektovány jako rovnocenné partnerky. Chtějí ve vztahu volně dýchat a nechtějí muže dusit. Určitě nechtějí muži manipulovat. Nechtějí se nechat spoutat škatulkami předem daných rolí, jako například že muž bude živitel rodiny a ony budou hospodyňkami, ale to neznamená, že by se na tom nemohly s partnerem domluvit a věnovat se hospodyňkovství dobrovolně a na základě vlastního rozhodnutí.

Jenže co když se partneři dohodnou opačně a hospodyňkovství se bude věnovat muž? Možná že někomu připadá, že před takovou degradací je třeba muže chránit. To si ale nemyslím. Pokud budou muži takzvaně „ženskými“ pracemi opovrhovat a cítit se jimi poníženi, pokud budou pokládat „chlapské“ aktivity za něco lepšího a prestižnějšího, pak není skutečná rovnost možná. Proto určitě není potřeba muže chránit třeba před otcovskou dovolenou, nebo před tím, aby – chtějí-li – převzali domácnost. Takovými věcmi svoji mužnost neztrácejí, naopak ji získávají, protože tím projeví zdravé sebevědomí a nezakomplexovanost.

Právě jsem tu promluvila za feministky a doufám, že jsem se nesekla. Ale osobně neznám ani jednu feministku, která by popírala věci, které jsem tady řekla. Pokud existuje, ať se mi prosím přihlásí!