Kanibalové jedí lepidlo na tapety

Jayapura je nejvýchodnějším městem provincie Západní Papua. Leží u jezera Sentani. Na jeho břehu se koná kulturní festival s názvem Papeda. Papeda je tradiční papuánský pokrm. Připomíná lepidlo na tapety. To jsem musel ochutnat.

Pod křídly letadla se třpytila hladina jezera Sentani. Jeho břehy i ostrůvky byly obsypány domky místních obyvatel. Homolovité kopečky s komickým názvem Telutubbies dotvářely bizarní scenerii. Severní horizont zakrýval mohutný hřebem pohoří Cycloop. Pár kilometrů na východ je už hranice mezi Indonésií a Papuou Novou Guineou.

Vina je nejaktivnější místní couchsurfingovou hostitelkou. V jejím domečku se střídají individua z celého světa. Společně se mnou tu byli Robert z Itálie a Dragoš z Rumunska. Docela dobrá partička. Cestovatelské debaty nebraly konce.

Vina se o nás starala s mateřskou péčí. Vařila, prala, vyprávěla, smála se. Viditelně si užívala přítomnosti cestovatelských bláznů z různých koutů planety. Sama však z Papuy nepochází. Přistěhovala se sem z ostrova Sulawesi. Místní kulturu ale dobře zná.

„Chcete ochutnat tradiční jídlo Papuánců?“ zeptala se jednou. „Myslíš lidské maso?“ pokusil jsem se o hloupý vtip.

„Ne, myslím papedu.“               „Papedu?“

Papeda je tradiční pokrm obyvatel západní Papuy.  Z dřeně palem se vyškrabe škrob, smíchá se s vodou a uskladní v palmových listech. Potom to fermentuje, kvasí a kdoví co ještě. Následně se to uvaří, zamíchá, přelévá a podává…

Papeda se také jmenuje papuánský kulturní festival, konající se ten víkend na opačném břehu jezera.

Nastoupili jsme do jedné z loděk, které pendlovaly mezi břehy a svážely návštěvníky. Ostrůvky jsou plné domků na kůlech těsně nad hladinou. Na většině z nich stojí také křesťanské kostely. V jednom místě se z jezera tyčí impozantní socha Krista.

Papuánský festival se nijak zásadně neliší od našich farmářských trhů. Místní pochutiny, tradiční výrobky, ochutnávky a nějaký ten kulturní program.

Vina mě zavedla do jedné z chatrčí nad vodou: „Vidíš, tohle je Papeda.“ Místní hospodyňka zrovna přelévala světlou lepkavou hmotu z kyblíku do připravené misky.

„Ochutnej“, pobídla mě Vina. Nedůvěřivě jsem se podíval do misky. Papeda připomínala dobře rozmíchané lepidlo na tapety. Z kyblíku se ještě kouřilo. Je to převařené, můžu to risknout. Uchopil jsem tradiční dřevěnou vidličku a několikrát s ní otočil v lepkavé hmotě. Nabral jsem sousto a opatrně jej vložil do úst. Potom ještě několikrát.

Jak to chutná? Úplně stejně, jako to vypadá. Nejprve jsem chtěl napsat, že nijak. V tom slovu je ale stále mnoho chutí. Vzpomněl jsem si na zoufalý pohled Pepy Dvořáka v seriálu Návštěvníci. Na všechna ta famózní jídla a chutě, která se během přípravy amarounů nakonec promění v jeden bezcharakterní rosol. Ani po několika soustech nedokážu Papedu popsat. Neexistují pro to slova.

Vůbec se už Papuáncům nedivím, že občas zatoužili po pečínce. A nejen po té z prasátka. Jíst Papedu denně, zabíjel bych taky :-)

(všechny fotky jsou z archivu autora)