Zlobím se zlobím...na ostatní!

Výčet nelibých postřehů z vojenské lázeňské dovolené v Karlových Varech začínám z hloučku zájemců o prohlídku městem. To, že se tato malá skupina nadpolovičatě vyšvihla do vyfasovaných modrošedých tenisek, by se dalo chápat jako poznávací znamení vojenských bližních. Na to si však už kde kdo zvykl, takže to nikoho zas až tak moc nepřekvapí.

Zimní slušivá varianta téhož vojáka - opět v plné síle a zbroji.

To spíš nově žasnu nad tím, jak se někdo na tříhodinovou lázeňskou promenádu dokáže při 12 podmračených stupních s občasným deštěm ustrojit do kraťasů. A to do našich nejznámějších lázní, na procházku s průvodecem do nejfrekventovanějších míst, kde se dá pochopit jen jedno: Vypadat tam co nejlépe. Naprosto přesně se jednalo o počet tří exhibicionistů, z nichž jeden svůj osobitý ustrojovací vyletněný šik vyšperkoval nejenom červenými kraťáskami s mega ledvinkou po boku, ale korunoval sandálkami na holých nohách.

Že se mohlo jednat o otužilce a že je každého věc, jak a kam se obleče? S výhradami dejme tomu, ale myslím si, že i mrazuvzdorný tuleň by v sobě měl mít kousek člověčí soudnosti a ne všude se předvádět jen tak oděvně nastřídmo. No nic, tento bojovník asi udělal někde chybu a společně s dalšími dvěma na vycházku zřejmě postrádali jasný ustrojovaní rozkaz, nebo aspoň nablízku manželky, které by své panáky snad vkusněji a tepleji oblíkly.

A co se na během exkurze městem dělo dál? Pořád to samé. Už jste někdy stáli blízko někoho se žvýkačkou, který pusu otevírá tak, jako by chtěl spolknout velrybu, takže mlaská na sto honů a poslouchali někoho, kdo neustále posmrkuje jako malé dítě? A nejlíp oba zleva i zprava najednou? No to je vám panečku slast! Já tu smůlu při prohlídce měl a neozval jsem se jenom proto, že se jich stačilo stranit, byť to nebylo jednoduché.

Je takové chování ještě v normě, nebo jsem postižen já, takže jsem zároveň i jediným nepřizpůsobivým jedincem? Nevšiml jsem si totiž, že by jejich nevlídně upozorňovací iniciativy vadily i někomu jinému. Ale abych jenom nekritizoval, v průběhu exkurze byl mladý průvodce vtipný a poměrně zajímavé a trefné poznámky se ozývaly i z davu - to jen na doplnění mé pravdomluvnosti.

Vlastně, co se všemu až tak divím, když si několik jedinců dokáže na oběd nebo večeři vzít s sebou do restaurace notebook, při jídle mu věnovat pozornost větší, než knedlíkům na talíři a přitom se tvářit důležitě jak motorest Everest na Drahanské vrchovině. Nejenom, že tím zabíral místo vedle sebe, ale dokonce mu do něj z protějšího místa čas od času nakoukla zvídavá manželka, přítelkyně, milenka nebo to je úplně jedno kdo, protože i pouhá přítomnost notebooku na stole je pro mě vrcholem nestydatosti, nezdvořilosti, neslušnosti, zoufalým to počinem. Ale co se zase divím, vždyť to nejspíš byla stejně inteligentní vojákyně. Kdybych vlastnil osobní noťas já, nemusel by mi s ním nikdo žádnou nevhodnou přenášecí manipulaci nařizovat, a hlavně - nosit ho k hlavnímu chodu, bych si rezolutně zakázal sám.

Něco jiného je samozřejmě kavárna, vinárna, kde hraje wifina hlavní roli a elektronický návštěvník si sem tam něčeho, jenom aby se neřeklo, usrkne. Ale k jídlu? Jenomže, v co kvalitního doufat od těch, kdo chodí do restaurace na snídani v žabkách a tílečku jak na pláž, (ranní teplota 5 stupňů, zamračeno, déšť,) k obědu rovnou z posilovny a k večeři v noční plandavině, na které chyběl už jenom potisk zívajících medvídků a plyšový zajíček Zlobílek v podpaží. A to všechno v hotelu, kde není vstup civilům zakázán.

Tímto děkuji tamějšímu personálu za to, že i přes naléhání několika polozvláštních až zvláštních jedinců zůstala letní zahrádka po celé deštivé dny a chladné noci neodemknuta. No ještě to tak, ani si nechci domyslet, co by se dělo tam! Když jsou plavky, tak proč by mělo opalování stát něco v cestě, že?

Co se sluší na závěr? Zmírnění. Neházejme tak všechny rekreanty do stejného pytle, to jen někteří jsou méně přemýšliví, takoví nedodělaní. A víte co? Pravda musí zvítězit, věci se mají úplně jinak!

Proč se za každou cenu dělat lepším, vždyť takového trapného lhaní je kolem nás každodenně dost a dost. Já se ke všemu přiznávám!

Ano, všechno, co jsem povídal, všechno všecičko beru na sebe. Kraťasy, mlaskání, smrkání, notebook v restauraci i neustálé chození v jedněch teniskách. A proč tak najednou? Ne tak docela, k pravdě jsem se dopracovával pozvolně. Bylo mi totiž zpočátku podlé takhle katastrofálně psát jenom o sobě, tak mě napadlo své nemožné chování mezi ostatní rozdrobit, ať není do očí tak bijící, ať je lépe stravitelné.

Jenomže pak mi došlo, děláš velkou chybu kamaráde, stojíš proti přesile, a kdyby si tě tví úmyslně a lživě nařčení spolubojovníci podali, nejspíš bys skočil zle, nedobře.Takže neodvolávám, co jsem odvolal, jsem vinen, jen houšť do mě, kamenujte mě, ale odpusťte mi!:-)