Zákazníku, jsi lapen a budeš náš!

Nevím jak je tomu u vás, ale já nemám rád, když vejdu do obchodu a než stihnu pozdravit, natož se aspoň letmo porozhlídnout, hned musím čelit otázkám: Co si přejete? Čím můžu posloužit? Pane, tam jdete do dámského, pánské je na druhé straně!

A kdyby se i tak dobře neprodávalo, připíšeme tam: zákazníky mnohokráte odzkoušené a farářem posvěcené :-)

Jako slepice po flusu, jako hejno komárů na vaši krev, jako moucha na lep. A neodradí je ani vylepšení mého nepříjemného výrazu tváře o škleb, který by mi i Mistr Bean záviděl. Co na takové dotazy odpovídám? Co jiného, než: Ne, děkuji! To snad ještě není arogance, ale jednou jsem k ní neměl daleko.

Nedávno jsem prvního přispěchavšího snaživce odpálkoval už u vchodu, ale když ke mně za chvíli přišel druhý z trojice prodavačů, svou jasnou odpověď jsem mu zopakoval hlasitěji a výstižněji. Přece nemusím pokaždé hledat něco konkrétního a co je na tom špatného, když si chci v klidu vybrat sám? Cena, potřebnost, líbivost, to je moje nákupní trias, které zohledňuji a když na to přijde, akutně nepotřebuji nic.

Jenomže oni se na mě snad domluvili, pomyslel jsem si, když ke mně vyslali svou třetí naději, prodavačku. No to snad ne, oni snad mezi sebou soutěží, kdo kolik zákazníků skolí.

Jediné štěstí, že se jednalo o ženu, protože na jazyku jsem měl jedno jediné: Víte co? Až budu potřebovat poradit, přijdu k vám a zeptám se. Umím mluvit a vím, kde vás najdu. Rozuměla jste? Ano, vřelo to ve mně hodně, opravdu by bývala stačila jenom změna pohlaví a kdybych to řekl, to by arogance už asi byla.

A navíc, když na to přijde, proč bych nemohl hledat něco v dámském? Copak si každý zákazník musí vybírat hadry jenom na sebe? Nebo když na to do krajnosti přijde, to nemůžu být třeba transvestita, travestita nebo homosexuální metrosexuál?

Sice to není seriózní, ale někdo se po krámě může třeba jenom tak líně poflakovat nebo schovávat před deštěm a v tom případě mu má nespočet obtěžujících dotazů pobyt v obchodě zřejmě znepříjemnit a zkrátit. Avšak ať jsou zákazníkovy úmysly personálu jakkoli podezřelé, zdvořilostní rovnost by měla platit pro všechny.

Ne, nemyslete si, rozhodně nesměřuji k touze po socialistické obchodní neochotě, kdy vám prodavačky sotva odpověděly na pozdrav a následně vás buď po celou dobu sjížděly očima, nebo si vás nevšimly vůbec. To podle toho, jestli zrovna u pokladnu brebentily o sto šest nebo jenom o sto pět. Nevěděl-li jste si rady, až pak jste se šel s pocitem obtěžování poníženě zeptat, kdy dostanou další zboží.

Tedy nevím jak vám, ale mně z toho jako vítěz vychází zlatá střední cesta, tedy všeho s mírou. Jediná obchodníkova zdvořilá otázka asi po dvou minutách zákazníkova prohlížecího tápání a jeho neméně slušný dotaz kdykoli.

Jenomže, toho nádherného dne, aby toho nebylo málo, vcházím i do voňavého pekařství a ještě dřív, než za mnou zaklapnou dveře, jsem tázán, co si přeju. A co já na to? Představu samozřejmě mám, jenomže v tom krámu jsem poprvé a přesycený pult s pečivem se dlouze táhne zleva doprava. Že nevím, že si musím vybrat, odpovídám. Jenomže vybírejte v klidu a zvlášť, když je z čeho. Navíc, když před vámi nedočkavá prodavačka neustále šustí nachystaným sáčkem, propichuje vás očima a po pěti vteřinách čekání vás má za nerozhodného ňoumu, který neví co chce.

Tak na tohle já nervy nemám. Po půlminutě seznamování s nepřebernou škálou pečiva mi dochází trpělivost a kupuju si půlku nejbližšího chleba a pět obyčejných rohlíků. Tak to (jsem) mohl říct rovnou, pomyslíme si oba a pravdu máme taky oba.